Až na další, pochopitelně: mám na mysli zapršené počasí. Je září, astronomicky sice pořád ještě trvá léto, ale co je to platné, září, to už je měsíc podzimní a k podzimu deště jaksi patří. Ten včerejší odpolední byl pořádný. Podle předpovědi měl trvat hrubě do noci, i bouřka měla přijít.. Déšť ale přestal, sebral jsem se tedy a s pejsky vyrazil na podvečerní okruh. No a když jsme měli za sebou prvních pět set metrů polní cestou za Zvolí, přišlo to znovu.

Venku se pejskové tváří, že jim déšť nevadí. Zato doma se o mě otírali, Gari z jedné, Nora z druhé strany. Obě útočily na mé nohavice a snažily se přetvořit suché kalhoty na mokré a to se jim velmi rychle podařilo. Stížnosti? Nemám na ně nárok. Podzim, to je doba mokrých psů, nezávisle na tom, že astronomicky vzato podzim ještě nezačal. Bude to tedy pořád tak.

Uječená

Gari je pejsek mlčenlivý, štěká, opravdu jen když je to nutné. Nora je uječená a dokonce ječí čím dál víc.

Dřív ječela, jen když se na zahradě objevila kočka. Zpravidla jsem ji zahlédl já nebo ji uviděla Ljuba. Pak jsme otevřeli dveře a Noru vypustili – v době, kdy jsme ještě neměli Gari. Nora ječela, pobíhala po zahradě, kočka samozřejmě zmizela. To ječení jsme brali jako jev pozitivní. Nechceme cizí kočky (žádné kočky) na zahradě, protože tam chytají ptáčky a my ptáčky podporujeme.

Pak Nora začala ječet, když jsem v zimě nosil ptáčkům na krmítko sypání. Snad si nějak spojila ptáčky s kočkami, zkrátka – stačilo vzít krabici se semínky a Nora se rozječela.

V poslední době ječí, kdykoli se hnu a ona z toho usoudí, že se chystám jít ven. Píšu tyto řádky ráno, jsem ještě v pyžamu a županu. Nora leží vedle mne na pelechu. Dopíšu, vstanu a půjdu si udělat snídani (Ljuba je pryč a hlídám barák sám s pejsky). A vsadím se, že Nora vyletí a bude ječet. Štve mě to. Já ten referát možná nedopíšu a bude to dlouhý román, jen abych nemusel poslouchat ten jekot...

No, přece jen skončím. A zítra podám zprávu.

Do zimy

Bude ječet, ptal jsem se včera na konci svého psího referátu. Jistěže ječela, nepředpokládám, že byste si jen chvilku pomysleli, že to bude jinak. Ona ječí čím dál víc, jestli to není stárnutím? Nezdá se to, ale už to taky není žádná mladice, píšu tady o ní už od roku 2011! I když, na druhou stranu, já taky nemládnu, a přesto neječím. Nejsem ovšem pes.

Ranní jekot mě teprve čeká, ten nebude mít dlouhé trvání. Venku je zzzzima, jak koukám, a bude hůř. Pejskové se těší na procházku a čeká je nemilé překvapení.
Myslím, že ho rozběhají.