Ještě se ve vzpomínce vrátím k poslednímu semináři Idifu v pražské ZOO. Jedno ze zastavení je vždy v pavilonu goril. Když tam přijdeme, čeká nás drobná obtíž - zapotí se čočky objektivů. Naštěstí tam mají foukadlo, kterým se dá objektiv vysušit, chytré opatření - takových podobných chytrých opatření je v pražské ZOO plno.

Králem houfce goril je pan Richard. Říká se o něm, že nemá rád foťáky s velkým objektivem a když na něj někdo takový kanón namíří, rád skáče na sklo a to pak je leknutíčko.

Přišli jsme tam a Richard nikde - jen členové jeh stádečka se tu a tam povalovali v hromadách dřevité vlny. Nakonec jsme ho našel: hned vlevo od vchodu, v zastrčeném koutě výběhu, má Richard pelíšek. Je to fakticky postýlka, asi metr nad zemí. Tam, v šeru, skoro ve tmě, ležel Richard.

Přistoupil jsem ke sklu. Ležel tak metr a půl od skla... naštěstí na druhé straně. Nedělal nic, jen tak ležel a koukal se na mě.

Ty jeho oči! Setkal jsem se s jeho pohledem už při několika předešlých návštěvách. Je to jiný pohled, než když se na vás dívá kterékoli jiné zvíře. Máte dojem, že se na vás dívá člověk zakletý do obrovské hmoty gorilího samce. Přepadl mě trapný pocit, že očumuju nějakého člověka, který tam leží a chce mít klid.

Takže jsem se vzdálil dřív, než se Richard pokusí mi sebrat foťák s nepřiměřeně velkým objektivem.

 

Letěli jsme balónem
Ljuba měla v létě narozeniny a dostala od sourozenců jako dárek let balónem - pro dva, protože sdílená radost dvojnásobná radost. Takže jsem se takhle svezl na jejích narozeninách a letěli jsme ve třech - letěl s námi ještě Štěpán Krb, její synovec, a samozřejmě pilot Petr Vítek. Startovali jsme ze Zvole na návsi u rybníka! Možná to byl první start balónu z území Zvole, první start létajícího stroje určitě ne, protožetady ve Zvoli je před jedním barákem zaparkovaná helikoptéra, tak moderní vesnička má středisková jsme!

Popíši příště důkladněji, teď jenom dodám, že jsme letěli i nad Štiřínem, kde jsme se 22. srpna brali (=ženili/vdávali) a viděli jsme z výšky ten pavilónek na rybníce, ve kterém jsme řekli "ano". Ljuba slzela, já fotil a zítra obrázek ukážu. U vsi Brtnice Petr Vítek perfektně přistál, koš se nepřevrhl, natož aby zahučel do lesa nebo do rybníka nebo do ohrady s bejkama.
Jak by se to stalo, kdybych pilotoval já.

Návštěvou na Žižkově
Balón počká, dnes povím, jak jsem včera odevzdával v jedné redakci na Žižkově krabici s foťákem. Testoval jsme ho a oni ho budou testovat taky. Motorku jsem zaparkoval před barákem a šel jsem nahoru. Zazvonil jsem a přišel mi otevřít Jirka, můj dávný kolega a kamarád. Neviděli jsme se jistě deset let. Oba jsme měli radost, že jsme se po deseti letech takhle setkali.
Všiml si, jak jsem oblečený.
"Jseš na motorce. Máš to zamčený? A připoutaný řetězem?" ptal se.
"Ne. Já jen na skok."
"Na skok? Nevíš, jak to vypadá na Žižkově. To sem do ulice přijel člověk a měl v autě pytle. Taky šel na skok. Zloději rozbili okno a rozřízli jeden ten pytel. On tam vezl listí, suchý listí! Jo a tuhle taky, přijeli řemeslníci a měli v autě bourací kladivo. Že na skok, jen to obhlídnou. Kam jdeš? Počkej, nechoď, uvařím ti kafe! Přece hned nepůjdeš, když jsme se tak dlouho neviděli..."
Já zase přijdu. Za deset let, až povezu foťák. Motorku omotám řetězem a připoutám mezi lucernu a stromy. Kolem rozsypu nášlapné miny. Pak se s tebou posadím ke kafi, Jiří.

Jak to bylo s balónem
V pondělí jsem sliboval na úterek balón, takže ve středu. Let dostala Ljuba od rodiny k narozeninám, já byl jako příruční zavazadlo. Taky jako strýc Podger, protože jsem si nevzal brejle a když byla "předletová porada" s balónistou Petrem Vítkem, nebyl jsem nad mapou moc platnej. Ljuba tvrdí, že jsem jako ideální místo startu ukazoval Dobřichovice, protože jsem si splet světové strany a myslel jsem, že je to plácek za Zvolí, ale to není pravda a je to vrdlouhání.

Nakonec jsme startovali ve Zvoli na návsi k velkému potěšení občanů bez ohledu na pohlaví a věk, kteří tam zrovna korzovali. Vzlétli jsme krátce po páté a poté se balón důstojě ubíral směrem Zahořany - Štiřín - Popovice. Bylo moc hezké počasí, i když směrem k zapadajícímu slunci poněkud kouřmo. Zhora jsme všechno pěkně viděli, včetně jednoho statku stavebně krásného, ale zaneřáděného bordelem, jako kdybych tam bydlel sám bez Ljubina přísného dohledu. Též jsme přelétali lesy a v jednom jsme viděli stádo divokých prasat. Mohlo to být deset kusů, prasátka utíkala po pěšině a my jen zírali, jak blízko vesnice jsou - k nejbližšímu stavení to mohlo být sto, sto padesát metrů.

No a přistání bylo ukázkové, jak už jsem se zmiňoval: koš se nepřevrhl a automobilní doprovod nezapomněl na uvítací poletové pohoštění sestávající ze sejra a šampaňského, tedy igristého.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena