Zde je o dohadování na trhu. Kupodivu, tuto část nemám obrazově zdokumentovanou. Jediný obrázek zachycující obchodní transakci je tento:

Zachycuje dva muže a jednu ženu: nejopilejší z nich je ten prostřední, to, co mají v láhvích před sebou, je nějaká domácí kořala a dohadovali se o nějaké peníze. Rozhodně to ale není typické tržní počínání a fotku jsem zařadil jen proto, aby povídání nebylo bez obrázku.

Smlouvá se podle zásad, které jsou zřejmě na celém světě stejné: prodávající vyhodí sumu, vy ji dělíte dvěma, ti drsnější ji dělí deseti, a sejdete se někde blízko středu. V Číně, potažmo Tibetu je to stejné, jen ten výkop se děje na kalkulačce: každý trhovac má solární kalkulačku a sumu - tu výkopovou, nestydatou - na ní vyťuká prstem. Operaci výrazně zkrátíte, když vytáhnete peníze, tu svoji sumu, položíte na stánek a dáte najevo, že takto a ne jinak, že odcházíte. Pohled na bankovky má magický vliv.

Smlouvat se musí, je to součást rituálu. Ceny jsou ovšem na takové úrovni, že jde o čistý sport. Jakožto světem protřelí cestováči jsme si na to už s Ljubou zvykli, ovšem ze začátku to handrkování o sumy v řádu desetikorun nešlo od srdce. Kupujete něco, co by u nás stálo, dejme tomu, několik set a tady na trhu několik pětek a handrkujete se. Ano, musíte se handrkovat. Přece nechcete ty lidi urazit!

Konec dobrodružství
Dnes skončím vyprávěním o příhodě posledního dne v Pekingu.

Oba dva, jak Ljuba tak já, jsme vyznavači východních bojových umění. Jeden z cílů naší cesty do Číny byl jednostranně zaměřený - chtěli jsme si odsud odvézt meče. Samozřejmě, že originál čínský "tien" lze koupit v Praze taky, v krámku v Perunově ulici na Vinohradech, ale co je to platné, originál "tien" z Wudangu, Shaolinu nebo Emei má jiný lesk na břitu.
Ani ve Wudangu, ani ve Shaolinu jsme nebyli, na Emei ano, ale tam jsme o meč nezavadili. Pátrali jsme marně v Sečuánu, o Tibetu nemluvě. Až poslední den v Pekingu...
Naše nadobyčej milá průvodkyně přezdívaná Nancy nás vezla kamsi taxíkem. Zastavili jsme před blokem ponurých činžovních domů, prošli průchodem do dvora, po němž pobíhali vychrtlí psi. Nad hlavami jsme měli fasády pokryté prachem z pouště Gobi, která se k hlavnímu městu Číny hrozivě blíží, krůček po krůčku, jak to pouště dovedou. Nancy vznesla dotaz: první dotázaná byla stařena s šíleným okem. Žádná odpověď. Druhá osoba byl stařec s výrazem zapomenutého konfuciánce. Ukázal křivolakým prstem kkamsi do zšeřelého kouta dvora.

Oběma se nám tetelila srdce radstí. Ano, tak to má být, takhle nějak Nevěsta hledala Hatoriho Hanzu!
Vešli jsme do černého obdélníku dveří a zklopýtali do suterénu. Tam byt... a v bytě regály, na nich meče a halapartny a bojové řetězy a šavle a válečné vějíře a kimona.

Dělal jsem tam fotky, nemůžu je najít. Musel bych vám nechat nahlédnout do duše, abyste si je mohli prohlédnout. Tak aspoň jedna fotka... čínské bojové umění v praxi:

Proč

Vnučku Dominku jsem neviděl čtrnáct dní. V životě holčičky, která teprve sahá na metu třetího výročí svého narození, je to dlouhá doba! Co se změnilo?
Poprvé se mě zeptala "proč".
Tohle "pročové období" je v životě dítěte milník. Svět kolem něho už není "vyložený", je "skrytý" a dítě se ptá, co je v pozadí jevu.
No a taky chce tak trochu buzerovat toho, koho se ptá.
Malý Einstein se prý náramně zajímal, proč se otáčí střelka kompasu, a dospěl k závěru, že kolem střelky musí bát nějaká síla, která atd., viz Legendy O Velkých.
Dominka mi položila otázku "proč" v souvislosti s deštěm, avšak nezdálo se, že stojí o výklad z oboru meteorogolgie na téma koloběh vody v přírodě. Pleskla to "proč", aby mě přiměla ke slovnímu výkonu.
Bude to mít samozřejmě vývoj. Budou následovat sofistikovanější "proč" vyžadující důmyslnou opdpověď, a běda odpovídajícímu, když odpověď nebude shledána důmyslnou.
To prý já, když jsem byl malý, jsem se zeptal dědečka, proč se neonová Bílá labuť na střeše stejnojmenného obchodního domu točí. Reklama byla vidět z domu žižkovského bytu, kde dědeček s babičkou žili.
"To se jí musíš zeptat," odpověděl dědeček.
"To jsi ale řekl blbost, dědečku," pravil jsem - prý - já.
Děd se rozhněval a šel mě udat otci. No a on mu vysvětlil, že dítěti se nemá blbě odpovídat.
Ne snad, že by se on sám této jinak správné zásady důsledně držel.
Na to už si pamatuju (na příhodu s labutí nikoli), že jsem se ho ptal , proč má rádio čili rozhlasový přijímač přední stěnu potaženou hadrem a proč je za tím hadrem kulatá díra.
Otec mi bez vteřiny zaváhání vysvětlil, že výrobci rádií by chtěli vyrábět televizory (tehdy ještě televize v provozu nebyla) a že každé rádio je nepovedená televize, takže tu díru, ve které jednou bude obrazovka, výrobci zakrývají hadrem, aby neúspěch zamaskovali.

Záhy jsem zjistil, jakou strašnou pitomostí mě milovaný tatíček krmil.
Až mnohem později jsem si začal říkat: a co když měl pravdu, co když to tak tenkrát bylo?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena