Na webu deníku Metro čtu, že v budově opravovaného Národního muzea v Praze na Václavském náměstí zbyly jen tři exponáty, mimo jiné i velryba. Naše rodina má k této velrybě mimořádně pozitivní vztah. Do Prahy ji přivezl z Hamburku můj pradědeček z babiččiny strany Alois Stuchlík, z románového cyklu mého otce a z televizního seriálu jste ho mohli poznat jako Martina Nedobyla.

Oba moji pradědečkové, Jan Neff i Alois Stuchlík, byli čeští vlastenci. Dnes by asi mnoho nepochodili, protože jeden jako druhý zastávali to Havlíčkovo "kéž se nám to vlastenectví z huby do rukou přestěhovati ráčí" a kdyby před nimi někdo řekl "kdo neskáče není Čech", nevěřili by svým uším. Pradědeček pomáhal budovat sbírky Národního divadla a protože měl zasilatelskou firmu, přivezl z Hamburku kostru velryby. Jistě to byl v té době velký logistický problém.

Že se dal vyřešit, o tom svědčí ona velryba, která civí v pusté budově a čeká na obnovu své slávy. Jak to s tou velrybou ještě bylo, se dočtete na Pieterově Bezejmenné stránce.

Nevhodný příklad

Ve Španělsku to asi opravdu není dobré a nezaměstnanost pětadvacet procent a více je obří problém. Však o tom slýchám v rádiu pořád. Tuhle tam bylo zase povídání od paní španělské dopisovatelky českého rozhlasu. Referovala o nezaměstnanosti mezi mladými a na mikrofon si pozvala nezaměstnanou absolventku vysoké školy. Chuděra vystudovala mediální komunikaci a teď nemá do čeho píchnout.

Její osud mi leží v hlavě. Copak je to ta mediální komunikace? Představuju si, že přijdu domů a řeknu ženě:
"Poslyš, Ljubo, ta mediální komunikace nám nějak vrže a zatejká."
"Já na to taky myslela," dí žena. "Zavolej na to nějakého mediálního komunikátora, ať to dá do pořádku."
"Já žádného neznám."
"Tak nějakého vygoogli! Copak musím dělat všechno sama?"
Volám Jirku Knébla.
"Jiříku, nevěděl bys o nějakým mediálním komunikátorovi?"
"No, my jsme tu teď s Haničkou jednoho měli. Ale..."
"Co je s ním?"
"No, je dobrej, ale drahej."
"Jak, drahej? Víš, já myslím, že je lepší dát nějakou tu stovku navíc než si nechat rozhašenou mediální komunikaci."
"To my si s Haničkou myslíme taky a teď nám ta komunikace fakt šlape. Pošlu ti číslo vizitkou."
A tak dále.
Mohl bych pokračovat. Půjdu ale a vygooglím si, co je to ta mediální komunikace, abych hlouběji pochopil trýzeň té mladé Španělky.

Návrat po padesáti letech

Možná po víc než padesáti. Jde o sáňkování, respektive o bobování. Zcela jistě jsem sáňkoval s dcerou Irenou, když byla malá, a malá byla v druhé půli osmdesátých let. Takže to by byl návrat po čtvrt století na sáňkařskou dráhu. Jenže, tehdy jsme sáňkovali na Černém vrchu u nás na Mrázovce na Smíchově v Praze, to je dráha velmi mírná, mírňoučká.

Včera jsme s Ljubou a Věrou vyrazili s Dominikou a Vojtíškem na zdejší sáňkovací dráhu v Černíkách. Černíky, to je fakticky samostatná ves, z hlediska správního náleží do pravomoci Zvole. No a zmíněná dráha je docela drsná. Je to pruh mezi parcelami, nejdříve mírně svážný, pak docela dost vážný a míří do skupiny dubů, každý z nich má v pase třicet čísel.

Dodo s Vojtíškem jezdili na bobech zvaných Zipfy. To je skvělá věc, jezdí to jak namydlený blesk a ovladatelné je to excelentně. Na mě vybyly klasické boby zvané pekáč.

No a na tak prudkém svahu jsem opravdu byl naposled jako kluk, když jsem sáňkoval v Praze v Riegrových sadech a v Rajské zahradě zvané Rajda. A to je, s odpuštěním, hodně padesát plus let.

Mé pocity? Že by návrat do dětství? Kdepak. Poznání, že na sáňkovou dráhu nepatřím. Ale i to je návrat do dětství – moc dobře si vzpomínám, jak jsme na dráze velmi neradi viděli tatíky na sáňkách a bobech. Ona je to holt jiná váhová kategorie než šesti, sedmileté dítě, a tudíž i kinetická energie je jiná.

O čemž mohu leccos vyprávět poté, co jsem včera zahučel na bobech do křoví.
Rád jsem využil umění odejít.