Posledně jsem si tu postěžoval na chování mého mobilu HTC Desire HD, který se prakticky nedá vytáhnout z kapsy když zvoní, aniž něco neprovedl – neodmítl hovor, nepřijal ho, nezazmatkoval. Obvykle, když nad něčím takhle tady v Hyeně naříkám, mi někdo poradí. No a vida, taky jsem dostal radu a díky za ni: Zahoďte to a kupte si iPhone. Jenom nevím, jestli do toho půjdu... přece jenom jsem šetřílek.

Pátek třináctého
No a vida, je pátek třináctého, to jsme na gymplu vždycky psali kompozici z frániny, náš pan profesor Ehrler si na to potrpěl. Odnaučil nás, přinejmenším mě, se osudového data bát. Opíši z Wikipedie, co je to za datum: Na Velký pátek byl ukřižován Ježíš Kristus a při Poslední večeři sedělo u stolu třináct lidí a ten třináctý z nich byl Jidáš, který Krista zradil. Zcela reálný základ má tato pověra v pátku 13. října 1307. Právě tento den začal francouzský král Filip IV. Sličný s pronásledováním a zatýkáním templářů, po kterém následovalo mučení a smrt mnoha z těchto rytířů a následný zánik řádu. Od tohoto dne následovníci templářů považovali pátek třináctého za ďábelský a nešťastný den.

Víkend s Dominikou
V sobotu odpoledne jsem s vnučkou Dominikou byl v Národním muzeu na výstavě Staré pověsti české. Pro čtyřletou holčičku je samozřejmě největší atrakce prales – ten je hned u vstupu do výstavy. Znázorňuje stav země české před příchodem pracovitého, moudrého, mirumilovného a po všech stránkách znamenitého národa vedeného praotcem Čechem. Zde jsme hledali devět zvířat, Dominika nadšená, společně jsme nalezli všech devět. Druhá oblíbená atrakce v pořadí – Bivojův kanec. Děti s ním mohou zápasit a dávat si ho na záda, jak praotec všech kulturistů, který okouzlil moudrou Kazi. Mimochodem, byl jsem jen o něco starší než Dominika, když mi přišlo divné, že se Kazi zakoukala do chasníka z jatek, spíš bych si k ní představoval nějakého brejlatého prokletého básníka. Mírný zájem vyvolal Horymír na Šemíkovi a pak, už v autě, jeli jsme do Zvole, vyprávění o kněžně Libuši. Ona je Dominika tak trochu sklonů feministických a líbí se jí představa ženy v roli hlavy státu.

Pak v neděli večer návrat do Prahy. Oživoval jsem dojmy z výstavy a vysvětloval, že všude, kudy projíždíme, byl ten prales, co jsme ho viděli na návštěvě. Úžas.
“To se tu jezdilo mezi pařezama?“
Slíbil jsem, že se v týdnu vypravíme na Vyšehrad a ukážu jí, odkud kněžna Libuše věštila slávu Prahy.
“A budou tam její fotky?“

Případ s převozníkem
Událostí víkendu, ba měsíce, ba roku, ba desetiletí bylo čtvrté kolo „Kellyho“. Je to historicko–pátrací hra, kterou vynalezli Hanička a Jiří Knéblovi, a spočívá v tom, že dětičky postupně hledají zadání a plní úkoly, až nakonec se dostanou k pokladu, který někde uschoval proslulý alchymista magistr Kelly. Střídáme se v pořádání, Hanička s Jiřím připravili dva, první a zatím poslední kolo, Ljuba a já jsme dělali dvojku a trojku a čeká nás v létě pětka.

Tentokrát vedla trasa přes řeku Sázavu. Itinerář nás zavedl k vrbě, na ní seděl vodník. Děti nalezly vzkaz, že se mají obrátit na hodného pána ve žlutém domku a ten že naši výpravu převeze na druhou stranu. Vzkaz nalezen, hodný pán osloven, výprava převezena a domluveno, že zpátky se budeme vracet tak za hodinu, hodinu a půl.

“Zakřičte a já pro vás přijedu,.“ loučil se hodný pán a jeho dva pejskové, nadšeni akcí, zatím běhali po louce u řeky.

Poklad nalezen, vraceli jsme se. Za řekou jsme viděli louku. Bez pejsků. Dům. Měl zavřené dveře.

“Pane převozníku!“ volaly děti. Dospělí volali. Všichni jsme volali. Řvali jsme. Lidé i na vzdálených kopcích se udiveně ohlíželi. Žádná odezva.

Voda vypadala velmi studená a BYLA velmi špinavá. Ona ta Sázava není zas tak úzký tok. Lodička (převážel nás natřikrát) byla na svém místě, připoutaná řetězem. Je na něm zámeček? To nebylo na tu dálku vidět. Mobil. Nevzali jsme si číslo. Nechtěli jsme rudolfinskou atmosféru narušit. Takže povolán „přítel na telefonu“, aby přijel, vyburcoval převozníka a přiměl ho k akci.

No, konec dobrý, všechno dobré. Hodný pán se najednou objevil na zápraží a kráčel k loďce provázen pejsky. Na našem břehu nastalo intenzivní zklidňování dětí.

“Ten pán není hluchej ožralej idiot,“ zněla instrukce. „To je hodný pán a NENÍ převozník a NEMUSÍ to dělat a když to UDĚLÁ, pak jen z ryzí dobroty srdce...“ a tak dál.

Zkrátka, přišel, přivesloval, převezl.

Loučili jsme se s ním a děkovali hlasivkami poněkud ochraptělými.

“Málo jste křičeli,“ řekl trochu vyčítavě, pískl na psy a vrátil se do svého domečku, zpovzdálí střeženého vodníkem na vrbě.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena