Přeju hezké jarní ráno, Ondřeji,
u nás už se taky příroda mocně ozývá a ptáci řvou, div si zobáky nenatrhnou.
Ale ty vaše žáby k nám slyšet není - možná, že jak jsme trochu pod kopcem, už to nedolehne. Mám jedno vysvětlení: Žena mívala chaloupku na vysočině. Stávalo se nám, že za těch krásných tichých rán nás otevřeným oknem budil zvuk mobilního telefonu! Taky jsme si mysleli, že někdo na vysočině zešílel.
Pravda byla jiná:
Na stromě na zahrádce před oknem seděl pták (nejsem ornitolog - mohlo to být něco jako drozd?) a místo aby zpíval zamilovanou písničku, imitoval motorolu!
Kdo neslyšel, neuvěří - my to slyšeli.
Takže: nejsou ty vaše žáby jen zkušený "datel imitátor"?

Leželo mi to v hlavě. Zvířátka, to jsou mazané potvory! Mohly by si zahrát na žáby.
Uvažoval jsem o tom až do večera, tedy do tmy - vraceli jsme se po osmé večerní s Ljubou z cvičení (chodíme cvičit wu-šu techniky do mateřské školky ve Zvoli, moc se mi líbí spojení bojových umění a mateřské školky: před časem jsem napsal povídku Vražda v mateřské školce) a najednou vidím, že vítr žene přes silnici suchý list. Bylo mi to ale divné, zastavil jsem, couvnul - a ve světle reflektorů se objevila malá ropucha. Šli jsme se na ni podívat.

Zůstala tam, kde jsem ji spatřil poprvé, nesnažila se uniknout. Přemlouvali jsme ji, ať jde pryč, nebo ji něco přejede. Neposlechla. Takže jsem ji opatrně vzal do rukou a přenesl do lesa. Ani nekvákla.
Že by ona a její kamarádky nadělaly tolik kraválu?
Ale později večer na procházce s Iris jsme už žádné skřehotání neslyšeli, třebaže byl včerejšek mimořádně krásný, i večer byl teplý, žabomilný.

Nový druh zlobení
Jdu takhle po ulici a přede mnou vedla maminka ze školy holčičku. Holčička měla na zádech tašku, v ní petflašku s pitím (roste z ní levičák, neboť batohy a flašky s pitím jsou dle Klause známka levicového smýšlení). Přiblížil jsem se na doslech a vida, maminka holčičce lála.
Nejdříve jsem slyšel tón, tedy melodii a zbarvení hlasu. Hubování v něm bylo obsaženo, to se dalo vyčíst z kadence slov.
Pak přišlo i na obsah.
"Říkám ti stokrát, zapínej si ten mobil," říkala maminka. "Jak ti mám zavolat, když ho nemáš zapnutý? Já ti nechtěla zavolat, ale kdybych chtěla, nebohla bych, protože byl vypnutý."
Tím je řečen obsah hubování, zdaleka ale není vystižena délka.
Dělo se to v ulici Na rybníčku a v navazující Hálkově, kde je náš Institut digitální fotografie. Nejsou to nejdelší ulice v Praze, to rozhodně ne. Ale taky nejsou nejkratší.

Takže k desateru přikázání zřejmě přibylo jedenácté:
Svůj mobil zapnut mějž!

Ještě o mobilu
Vyprávěl mi dnes kamarád z naší fotografické branže. Udeřil na něho synek, že potřebuje mobil s foťákem.
"Vždyť máš jak mobil, tak foťák," bránil otec rodinnou kasu. A protože je odborník, dodal: "A navíc, mobil ve foťáku stojí za prd, na obrázky se nedá koukat!"
"Já vím," na to synek. "Jenže kluci se mi smějou, že mám mobil bez foťáku!"

A když ho má bez foťáku a ještě nezapnutej, pak je z něho učiněná společenská mrtvola.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena