Garina někdy dovede překvapit svými válecími zálibami. V obýváku má své křesílko, právě tak jako Nora. Zatímco Nora na něm leží stočená do klubíčka a když něco řeší, tak je to jen levotočivost a pravotočivost, Gari se zmítá kolem tří os. Ve fotografické technice známe pojem pětiosá stabilizace. Nuže, co se Gari týká, jde o tříosou destabilizaci.

Spát hlavou dolů? To je pro Gari maličkost. Ležet při tom na zádech s nohama propletenýma do vánočky? Zřejmě jí to dělá potěšení. Visí jí při tom pysk a vypadá jako upír. Posměšky odmítá. No a co, ptá se. Je to přece normální.
U jiného ne, u ní ano.

Rozmotej mě, když to dokážeš.

Jak vypudit kočku ze zahrady

Tak je to definitivní, černá hubená a pekelně rychlá kočka se usídlila na naší zahradě a číhá tam na ptáčky na krmítku. Gari s Norou ji honí, jenže já už je dávno podezírám, že kočky honí jen tak pro zábavu a nedávají do výkonu srdce. Vím, jakých rychlostí jsou schopné, a když honí kočku, i na delší vzdálenost, drží si půlmetrový distanc, jako by s ní byly domluvené – odstup kočce stačí na to, aby vyskočila na plot.

Takže jsem už rozhodnutý podniknout zásadní vypuzovací kroky. Učinil jsem ten první – zadal jsem si do Googlu jak vypudit kočku ze zahrady a mám rad a podnětů po zbytek pandemie čínského viru. Jakmile sáhnu ke konkrétním činům, podám zprávu.
Zatím – zásadně ubylo strávníků na krmítku. Myšice zatím žijí, dávám jim do mističky a pilně docházejí.

Co to do ní vjelo

Na odpolední procházku jsem pejsky vzal na Woodstockovou louku. Jeli jsme tam autem. Zaparkoval jsem, otevřel dveře a Gari vyrazila, jako by na procházce nebyla čtrnáct dní. Nora zůstala sedět. Musel jsem ji vytáhnout a pak přemlouvat, aby byla tak laskava a šla na procházku.

Nezdálo s, že ji něco bolí, že má nějaké fyzické problémy. Chovala se tak, jako kdyby – dejme tomu – Ljuba zůstala sedět v autě a ona by nechtěla na procházku bez ní. Jenže jsme byli sami! Na večerní procházku šla s pejsky Ljuba a to Nora sypala pěkně svižně, jako vždycky.
Čert ví, co si to usmyslela v té své kotrbě.

Oživený les

Poznatek ze čtvrtečního odpoledne – a z odpolední předchozích: nepamatuju, že by ve všední den bylo v lese tolik lidí, jako potkávám teď. Rodiny s dětmi, kolaři, běžci. Ono to má jeden pozitivní efekt na Noru. Ta se totiž bojí lidí na kole a stane se, že se lekne a pak štěká. Ten reflex měla už jako štěně, jezdil jsem tenkrát kolem ní na kole, abych ji to odnaučil. Zmírnilo se to, ale nikdy to nepolevilo úplně a když se někdo najednou za námi vynořil, reagovala podrážděně.

Kdyby měla teď štěkat, musela by se uštěkat. Kol je všude plno. Ne snad, že bych proti tomu něco měl a lidem to nepřál, naopak. Jenom je to divný, že zrovna za karantény… Ano, každý má na puse šátek nebo roušku. Zkrátka, karanténa zaplnila les, přinejmenším ten náš, přilehlý ke vsi.