Garina někdy dovede překvapit svými válecími zálibami. V obýváku má své křesílko, právě tak jako Nora. Zatímco Nora na něm leží stočená do klubíčka a když něco řeší, tak je to jen levotočivost a pravotočivost, Gari se zmítá kolem tří os. Ve fotografické technice známe pojem pětiosá stabilizace. Nuže, co se Gari týká, jde o tříosou destabilizaci.

Spát hlavou dolů? To je pro Gari maličkost. Ležet při tom na zádech s nohama propletenýma do vánočky? Zřejmě jí to dělá potěšení. Visí jí při tom pysk a vypadá jako upír. Posměšky odmítá. No a co, ptá se. Je to přece normální.
U jiného ne, u ní ano.

Rozmotej mě, když to dokážeš.

Jak vypudit kočku ze zahrady

Tak je to definitivní, černá hubená a pekelně rychlá kočka se usídlila na naší zahradě a číhá tam na ptáčky na krmítku. Gari s Norou ji honí, jenže já už je dávno podezírám, že kočky honí jen tak pro zábavu a nedávají do výkonu srdce. Vím, jakých rychlostí jsou schopné, a když honí kočku, i na delší vzdálenost, drží si půlmetrový distanc, jako by s ní byly domluvené – odstup kočce stačí na to, aby vyskočila na plot.

Takže jsem už rozhodnutý podniknout zásadní vypuzovací kroky. Učinil jsem ten první – zadal jsem si do Googlu jak vypudit kočku ze zahrady a mám rad a podnětů po zbytek pandemie čínského viru. Jakmile sáhnu ke konkrétním činům, podám zprávu.
Zatím – zásadně ubylo strávníků na krmítku. Myšice zatím žijí, dávám jim do mističky a pilně docházejí.

Co to do ní vjelo

Na odpolední procházku jsem pejsky vzal na Woodstockovou louku. Jeli jsme tam autem. Zaparkoval jsem, otevřel dveře a Gari vyrazila, jako by na procházce nebyla čtrnáct dní. Nora zůstala sedět. Musel jsem ji vytáhnout a pak přemlouvat, aby byla tak laskava a šla na procházku.

Nezdálo s, že ji něco bolí, že má nějaké fyzické problémy. Chovala se tak, jako kdyby – dejme tomu – Ljuba zůstala sedět v autě a ona by nechtěla na procházku bez ní. Jenže jsme byli sami! Na večerní procházku šla s pejsky Ljuba a to Nora sypala pěkně svižně, jako vždycky.
Čert ví, co si to usmyslela v té své kotrbě.

Oživený les

Poznatek ze čtvrtečního odpoledne – a z odpolední předchozích: nepamatuju, že by ve všední den bylo v lese tolik lidí, jako potkávám teď. Rodiny s dětmi, kolaři, běžci. Ono to má jeden pozitivní efekt na Noru. Ta se totiž bojí lidí na kole a stane se, že se lekne a pak štěká. Ten reflex měla už jako štěně, jezdil jsem tenkrát kolem ní na kole, abych ji to odnaučil. Zmírnilo se to, ale nikdy to nepolevilo úplně a když se někdo najednou za námi vynořil, reagovala podrážděně.

Kdyby měla teď štěkat, musela by se uštěkat. Kol je všude plno. Ne snad, že bych proti tomu něco měl a lidem to nepřál, naopak. Jenom je to divný, že zrovna za karantény… Ano, každý má na puse šátek nebo roušku. Zkrátka, karanténa zaplnila les, přinejmenším ten náš, přilehlý ke vsi.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena