Probudilo mě kvílení, naříkala Nora. Copak se stalo? Vylezl jsem z postele (jsem ještě dnes s pejsky sám, Ljuba je na soustředění taj-ji) a heleme, Gari není ve svém pelechu. Nezbylo než ji najít. Objevil jsem ji v přízemí, na psím křesílku v obýváku.

To je novinka, kterou nelze podporovat. Obě mají svůj pelech a basta. Však jsem ji taky zahnal zpátky a šla, neodmlouvala. Migrační pes býval rotvajler Bart, ten změnil během noci ložír pětkrát, šestkrát a nacházel jsme ho na fantaskních místech. Touto cestou nepůjdeme, milá Gari. Pelechy jsou zde proto, aby se v nich pelešilo v noci a křesílka jsou denní pelechy. Tak to bylo, jest a bude na věčné časy, amen.

Papej, nebo…

Gari má svoji misku, Nora má svoji misku. Každá dostává svoji porci – mezi námi, Gari trochu větší, protože víc lítá a jsou jí vidět žebra, až je to pro ostudu, že ji snad trápíme hladem. Netrápíme, to ona všechno vylítá.

Tak se stane, že nasypu do misek, Gari se vrhá k té své, a kdepak je Nora? Stojí na zápraží a zadumaně hledí k obzoru. Pak zkoumá nějakou květenu. Pak se zaposlouchá do bzukotu včely.

“Pojď papat, nebo ti to sežere,“ volám, ale nedbám.

Jdu zkontrolovat situaci. Fakta potvrzují moji prognózu. Garri už je v půlce Nořiny misky. Rvu ji od misky pryč. Přichází Nora. Na dně její misky zbývá pár granuliček.

Musím dát novou dávku. A Gari? Ta se na mě dívá vyčítavě:: ta potvora dostala dvakrát!
A to je situace k řešení, nemyslíte? Kdy oba mají pravdu?

Na kovbojce

Večer jsem byl s pejsky doma sám, protože Ljuba hlídala malého Eliáška. No a když neděle, tak se kouká na kovbojku na dvojce, bývá blbá, ale je bez reklam.

To už je zařízeno ve stylu Simpsonových, sedím na kanapi uprostřed, vlevo Gari, vpravo Nora. Když jsou samy, tak Gari s Norou bez problému na tom kanapi koexistují, ale když jsem tam já, musím být uprostřed, tedy ne aby bylo pořadí Gari – Nora – já. Nuže, sedíme, koukáme, kovbojka plyne, padouši pomalu odumírají a chce se mi čůrat.

Pomalu vstávám. Pejskové ožívají. Bude akce? Vysvětluju, že jdu čůrat. Ještě větší oživení.
“Já jdu čůrat!“ řeknu velkým hlasem. To dojde pochopení. Stane se, jak oznámeno, a pak společně dokoukáme až do finálního úmrtí kladného hrdiny menšího významu a odchodu hlavního hrdiny se zlatovlasou Maud vstříc šťastné budoucnosti.

Chvályhodný nezájem

Večer vyběhla Gari na předzahrádku. Šel jsem za ní. Všiml jsem si, že k něčemu čuchla a běžela dál. Koukám, a on to ježeček, úplně malinký, vykulil se na trávník těsně vedle příchodové cestičky.

Jak jinak, měl jsem v patách Noru. Co je to platné, běhá za mnou jako pejsek. Vyběhla, koukne na ježečka, čuchne k němu a běží za Gari. Tak to je od obou holčiček chvályhodný nezájem. To takový Gordon, ten se o ježky zajímal víc než zdrávo. Bývalo jich tenkrát nesrovnatelně víc, než je dnes, bylo, dá se říci, přeježkováno. Gordona jsem několikrát načapal, jak takového ježka zabaleného do klubíčka vyhazuje do vzduchu: ježek se rozbalí a Gordon ho plácnul tlapou tak, aby ho připlácl bodlinami k zemi, holým bříškem nahoru. Jak říkám, když jsme ho načapal, včas jsem tomu zabránil, ale kdo ví, kolikrát to udělal, když jsem u toho nebyl.

Toto, zdá se, nehrozí, moje pejskyně se o ježky nezajímají. Ljuba nabídla ježečkovi masíčko ze psí konzervy, hned jsme na netu hledali, čím se má takový drobeček krmit. Ježeček neměl zájem a ještě během večera zmizel někde v křoví. Přeju mu, aby v životě nepotkal žádného Gordona, kéž ho nezájem světa provází i nadále.