Jak jsem čekal na Ljubu
Včera odpoledne jsme měl seminář v Institutu digitální fotografie. S Ljubou jsem měl domluveno, že pojedeme večer každý na vlastní pěst do Karlína, měli jsme tam schůzku s kamarády v jedné pizzerii. Jel jsem do Idifu na motorce - parkuju tam v Hálkově ulici na dvoře. V podvečer začalo pěkně lejt, takže jsem motorku vrazil do garáže a zavolal jsme Ljubě, že na ni počkám v Legerově ulici, hned po výjezdu z náměstí I.P. Pavlova. Je tam malá ulička, tam se dá zastavit. Ljuba byla už na cestě, takže souhlasila, ano, to bude nejlepší, nabere mě za Ípákem a do Karlína pojedeme spolu.
Jenže jsme nepočítali s dvěmi okolnostmi.
Jednak, jak lilo, tak se v Praze zablokovala doprava. To vždycky. Kridioti, kteří nebyli schopni postavit za padesát let okruh a pouštějí dopravu přes centrum a to centrum zatarasili tak, aby se dalo projet jenom dvěma ulicemi, zavinili, že při každém dešti se doprava zhroutí. Takže Ljuba mi volala vždy po deseti minutách, o kolik metrů se posunula dopředu (cesta z Pankráce na ten Ípák jí trvala pětačtyřicet minut). Nešlo zaparkovat a pokračovat metrem, protože měla sebou Iris - bez košíku a ta bez košíku do metra nesmí.
No a já tam stál u té uličky a tu nějací papaláši celou zabavili, zatarasili a měli tam žraut. Tak jsem tam postával na rohu v motorkářském brnění (tedy bez přilby) a do uličky cupitali pod paraplaty papaláši s papaláškami, loupali po mě očima, co to je za chlapa, a taky esli to neni nějaký indyvyduum nebo terorista a byli rádi, že můžou zapadnout do té uličky zabásnuté na jejich žraut, který si zaplatili z vlastní kapsy (chá, chá, to byl pokus o chtip, který se nemohl povést, tyhle žrauty jsou za peníze daňových poplatníků).
No a jak tam postávám, všiml jsem si, že značka Zákaz vjezdu všech vozidel s nalepenou cedulkou S výjimkou vozidel papalášů jedoucích na žraut je uprostřed uličky a papaláši, co jeli autem, se museli značce vyhnout a pak se vždycky ozvala rána, protože chodník tam byl pěkně ohnutý a vysoký a oni si u těch jejich meďáků a bavoráků (za peníze daňových poplatníků) vorajbovali podběh. U toho stáli policajti. Stačilo tu ceduli posunout o dvacet čísela a projeli by bez rány. Já jsem normálně Víla Dobřenka a nejednou jsem dirigoval dopravu a zachraňoval tonoucí pabouky a konal četné jiné skutky, ale jak jsem tak koukal na to papalášské hemžení a na ty ksichty, tak jsem si říkal s panem Kohnem: "Je to můj závod? Není to můj závod."
Konec konců, u cedule stáli dva policajti, taky poslouchali ty rány, jenže oni jen číhali, aby dovnitř nevjel něco kdo není papaláš a je jenom blbeček, který pracuje a platí daně, ze kterých se žrauty financují.
Nakonec Ljuba přijela, byla běsná, jak se prokousávala tři čtvrti hodiny přes Nuselák a Legerku.
"Musíš bejt tuhej," litovala mě trochu.
"Ale ne," řekl jsem. "Docela jsem se bavil."
Nastoupil jsem a pokračovali jsme do Karlína.

Ještě o té myši
21. června ulynulo 40 let ode dne, kdy Doug Engelbart ze Stanford Research Institute (SRI) podal patentní přihlášku na "polohovací zařízení", tedy na myš k počítači. Pan profesor Pavel Kocovský z Department of Chemistry na University of Glasgow mě upozornil na fotky první myši. Tady taková fotka je:

Zásluhy Doug Engelbarta o rozvoj informatiky jsou ohromné. K "myši" se dostával dlouho a pracně. Uvažoval o světelném peru (říkal mu "buug", tedy něco jako brouk, štěnice - "bug" se dnes používá ve smyslu chyba, závada), zkoušel joystick a pracoval i na zařízení připevněném zespoduk desce stolu, aby se dalo ovládat kolenem. Nakonec skončil u dřevěné krabičky, v níž byly dva potenciometry usazené vůči sobě v pravém úhlu.
Zachovaly se záznamy, ve kterých Engelbart píše: "Ve zkouškách povelového zařízení ("operand-selecting device") se nejlépe osvědčily myš, ovládání kolenem a světelné pero. Všechny tři byly obecně rychlejší a přesnější, než ostatní zkoušená zařízení. S myší se nezaškoleným lidem pracovalo hůř než se světelným perem a kolenovým ovládáním, avšak zaškoleným lidem vyhovovala myš nejlépe. Obě skupiny s ní byly spokojené jak co do ovladatelnosti, tak snadnosti práce. Kolenové ovládání bylo na počátku testů ještě nedokonalé, avšak bylo velmi slibné jak co se týká rychlosti, tak i přesnosti. K jeho hlavním přednostem patří to, že obě ruce zůstávají volné pro práci s klávesnicí."
Je zřejmé, že v době, kdy psal tento text (1967), nebyl vynálezce ještě pevně rozhodnut pro myš jako konečné řešení. Patent si však podal a další vývoj rozhodl o tom, že nás dnes bolí zápěstí, místo abychom měli otlačené koleno.

Broučci naposledy
Včera bylo svatého Jána, takže cesta s Iris vedla za broučky. Už jich je pomálu, ale několik přece jen poletovalo nad cestou a nad pšeničným polem. Už si vysvítili baterky? Svatba skončila? Nebo prostě byla zima?

Nezdá se vám, že...?
Nezdá se vám, že je to počasí nějak divně ideální? Ideální v tom smyslu, že by pršelo v noci a ve dne bylo hezky? Dnes v noci bylo boží dopuštění a co píšu tyhle řádky, nad Zvolí klene se blankyt, jak praví (blbý) básník. A když jsem jel včera večer na Sůze domů, u Břežan už kombajn kombajnoval pole. Pro zemedělce je to ovšem katastrofa - co si vymyslej, aby dostali dotace navíc?

S tím, jak jsem jel včera domů... jel jsme přes Modřany a kousek od místa, kde se za státní peníze (hóóóódně státních peněz) předstírá výstavba okruhu, mě něco praštilo do přilby. Pak zase něco a ještě něco... Kouknu nad sebe. Modré nebe, svítilo sluníčko. Napadlo mě, jestli třeba na Sůze něco neruplo a nepadají na mě kapky oleje nebo tak něco.
Ale ne. Byl to déšť. Padal odkudsi, svítilo sluníčko, já moknul a sluníčko mě při tom hřálo. Pak, když už jsem jel serpentinami k Točné, se zatáhlo a zmokl jsem regulérně. Ale jen malinko a hned zase vysvitlo sluníčko a dojel jsme domů suchej.
Což bylo blbý v tom smyslu, že mě nikdo nelitoval.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena