19.10.2021 | Svátek má Michaela


BEST OF HYENA: Neviditelná ryba

12.10.2021

V červenci jsem tu referoval o tom, že se nám v jezírku na zahradě vylíhly rybičky (zde), a zároveň jsem vyjádřil naději, že čtveřice veteránů jich nás brzy zbaví. Dopadlo vše jinak, nakonec jich je docela dost. Kolik?

Podařilo se mi jich vyfotit mobilem jedenáct. Pak už se mi nikdy nepodařilo jich jedenáct napočítat. Včera jsme s Ljubou opět počítali a přepočítávali a vždycky vyšla devítka. Rybičky jsou už docela velké, můj odhad je do deseti centimetrů, ale jistě víc než pět. Podle té fotky by jim mělo pět být ve světlém tónu, jednobarevné – červené až bílé či žluté. Jedna z nich se uchýlila do ilegality. Nebo je schovaná v úkrytu pod schůdky do jezírka? Vylovila ji kočka? Sezobl ji kormorán? Nebo se prostě stala neviditelnou, jak to už v naší rodině někteří živočichové dělávají.

Smrdíš, ale proč?

Zdánlivě nejapná otázka. Ale jen zdánlivě. Stane se, že Gari nebo Nora smrdí. Vyválí se v nějakém svinstvu, zná to každý, kdo má psa. Gari s Norou jsou převážně bílí psi – s tmavými skvrnami. Takže svinstvo se – abych dal najevo akademické vzdělání – vizuálně projeví.

Ne vždy.
Vrátili jsme se ráno z procházky. V předsíni se přezouvám a do nosu mě udeří známý smrad. Hned obhlížím dámy, která z nich tak pekelně smrdí. Na žádné není nic vidět.
Ženu je ven. Smrad je tak silný, že oblak zahaluje obě. Takže: jednu posadím vlevo na trávníku, druhou vpravo na trávníku, rozestup deset metrů. Očichám Noru, ta je větší prase, a tudíž první podezřelý. Voní jako lotosový květ. Očichám Gari. Smrdí, že bych se poblil.

Nezbylo tedy než vzít flašku s tekutým mýdlem a vykoupat ji celou. Teď nevoní jako lotosový květ, ale jako hellada. Příhoda vnesla do mé duše neklid. Zatím jsem se potýkal s viditelnými hovny. Co si počnu s neviditelnými?

Když se spací kufr probudí

Naši pejskové mají mnoho dobrých vlastností. Krom jiných neradi ráno vstávají. Obvykle jako první se vyhrabe z pelechu Nora, protáhne se a pak se postaví před koupelnou a čeká, až přijde nosič a dopraví ji do přízemí. Ano, od jejího loňského úrazu páteře ji musíme nosit. Gari se hbitě přesune do jejího opuštěného pelechu: pelech toho druhého je přece lepší, to platí mezi pejsky stejně jako mezi lidmi. Dolů pak přibíhá sama po úderu gongu – když nasypu granule do misky.

Tentokrát ale Gari přiběhla sama od sebe k mé půlce postele, opřela se o ni tlapkami a funěla mi do probouzejícího se obličeje. Že by se jí chtělo čurat? Kdepak, když jsem jí otevřel dveře, zjistila, že je venku zima a šla se do kuchyně zabývat miskami. Prostě, vjela do ní neposedná.
Naštěstí je to natolik řídký jev, že stojí za to, abych o něm psal do novin.

Gari a díra

Ukažte Garině otevřená vrátka nebo díru v plotě a šup, už je uvnitř. U nás opravdu nedaleko, za dvojím rohem, je území někdejšího prasečáku. Teď je tam oplocené dětské hřiště, komunitní centrum a kolem dokola je velký pozemek obehnaný plotem. V něm je díra, čerstvá. Objevila ji Gari.

Hned jsem si všiml, že Gari běhá po pozemku a hledá nějaký východ. Pátrám po díře, najdu ji, lákám psa. Ještě štěstí, že mi důvěřuje a přiběhne. Tváří se vítězně! Sděluje Norině: objevila jsem novou díru.
A kdepak by měla být?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.