Není pes jako pes
Gari se drží uvnitř, Nora je pes outdoorový. Jdu ven něco dělat, mám u plotu za garáží něco jako ponk. Můžu tam řezat a vrtat a bouchat a jsem si při tom jist, že Nora leží opodál a pozoruje mě. Stejně tak jsem si jist, že je Gari v obýváku na svém křesílku.

Venku ale je Gari průzkumník a Nora se mě drží. Prostě: Gari se na řemeslo nehodí.

Po těch deseti letech života s ní bych se tomu měl pomalu přestat divit.

Změna je život
Změna je život a naopak. Takže pejskové dostali dnes večer nové granule. Ona totiž Nora v poslední době našla zálibu v neřádstvu (nebudu to rozmazávat, chytrému napověz) a Ljuba vyčetla na internetu, že by na vině mohla být strava. Holky dostávají granule pro výkonné psy (jsou to výkonní psi), jenže hlavně Nora už dávno není tak moc výkonná a třeba že jí strava nedělá dobře. Ljuba tedy objednala jiné granule, od firmy co se specializuje a musela vyplnit dotazník a přišla zásilka s individuální nálepkou a přáním, aby se granulky Noře dobře chroupaly.

Chroupaly se skvěle, Jak to dopadne s neřádstvem uvidíme, mělo by to začít fungovat brzy.

Výzva ťapkou
Nora komunikuje pohledem, případně hlavou, Gari ťapkou. Když Nora něco chce, kouká na mě a hlavou se mi otírá o nohu. Gari na to jde přímo. Někdy ale je to vysloveně gesto přízně a přátelství.

Častěji něco chce. Zrovna dneska. Sedím s Ljubou v kuchyni u stolu a přijde Gari. Pleskne mě ťapkou. Přemýšlím, co může chtít.

‟Deka na křesílku,‟ řekne Ljuba.

Má ji přečtenou. Vstanu a jdu vedle a opravdu, deka leží u křesílka na podlahu. Gari je spokojena a naskočí. Že by tlapkou poděkovala, to ji ani nenapadne.

Večerní rituál
Máme jich víc, dnes se zmíním o vpouštění Gari do ložnice. Přes dej je ložnice zavřená. Když náhodou NENÍ zavřená, Gari na to okamžitě přijde a vleze dovnitř a skáče po posteli. To je můj odhad, že stáče do posteli. Vychován Vinnetouem čtu stopy – ano, jsou tam prohlubeniny po tlapkách, ale nikoli po ležícím těle. Míra nepřístojnosti je v obou případech v podstatě stejná.

Takže – přes den utrum a večer… Gari přijde, požádá tlapkou, já vstanu od počítače a jdu otevřít. Žádné skákání po posteli. To je jedno z přikázání, které se u nás dodržuje. Po posteli nesmím skákat ani já, ani Gari, tak zní zákon.

Létající torpédo
Štěňata skáčou na lidi, to je známá věc. Jedno takové potkáváme. Nevím, co je to za rasu, nejspíš labrador. Když vidí Gari a Noru, je nadšený a hned by si chtěl s nimi hrát, pokud by chtěly, ovšem ony nechtějí. Lítá kolem nich, skáče a do okruhu svého nadšení zahrnuje i mě.

Sám se nijak se skákači nemažu, dostanou facku a ono je to brzy přejde. Teď jsem ale obezřetný. Zatím ho to nepřešlo a on psík potvora roste a tu dvacítku kil má. Když na vás skočí, nějakou energii to vydá. Neberte to, že si stěžuju. Ale dávám si bacha. Ono se to vyplatí častěji, než nedat si bacha.

Nemají slitování, bestie
Mají v hlavě hodiny. Na procházku se chodí v osm ráno, ve dvě odpoledne a pak v pět, nejpozději do sedmi, pokud je léto. Že je venku vedro k padnutí? To Gari a Noru nezajímá.

Jak jim vysvětlit, že ve tři to už nebude tak úmorné a ve čtyři to bude ještě lepší. Nepřistoupily na žádný argument a musel jsem se sebrat a vyrazit ven, od stínu ke stínu. Venku marně olizovaly vyschlé louže. To máte z toho, že nedáte na moje rady.

Moje rady… Ono to pak ve tři nebylo o nic lepší a ve čtyři jak by smet… Holt, jsou to dny, kdy je vedro pořád.