Velmi rychle jsem pustil z hlavy pachové záhady minulých dní. Celý den pršelo a mokrý pes, to je prostě mokrý pes. Se vším všudy.

Ráno si pejskové mysleli, že jde o nějaký omyl. Ranní čurání? Vystrčili čumáky a že prý to počká. Nepočkalo, pršelo dál. Nezbylo než vyběhnout do té šedivé záclony. Obě třepaly hlavami, ale ani to nepomohlo.

Vrátili jsme se domů a v garáži jsem je frotýroval. Přijaly to s povděkem.

Ale pak se ještě jedna druhou olízaly. Froté hadr je dobrý, ale co je to platné, pořádný psí jazyk froťákem nenahradíš.

Když se tlapa k tlapě...

Když je nestoudně brzy ráno a pejskové se probudí a začnou být čilí, šup s nimi do vyhnanství do Brixenu. Jdou postrkem do pracovny a tam si lehnou na televizní kanape a vyčkají, až se lidské osazenstvo prospí do nějaké rozumné hodiny.

Prokoukla to Gari. A stalo se několikrát, že pejskové začali být čilí, já se mátožně zvedl a skoro se zavřenýma očima, abych se neprobudil, jsem se odkomíhal k pracovně, otevřel dveře a vpustil dovnitř Noru. Ta na kanapi lehává ráda. Jenže Gari, když viděla, že se jde do Brixenu a ne do lesa, udělala obrat a zajela zpátky do pelechu, takže Nora šla do Brixenu sama.

No a takto se to odehrálo už několikrát., včetně dneška ráno. Vrátil jsem se v tu nekřesťanskou hodinu do postele, přetáhl polštář přes oči a pokusil se dospat. A najednou, dupy dup, všude je plno psů. Jak se to mohlo stát?

Velmi jednoduše. Dveře pracovny jsem jen přivřel ve víře, že zevnitř je Nora neotevře. Jenže Gari se tichoulince vyplížila z pelechu, jako duch se přesunula ke dveřím a zvenku je otevřela a kamarádku z vyhnanství vysvobodila a celkem správně usoudila, že napodruhé už nebudu dělat žádné policejní akce.

Ano, strategie kooperace se vyplácí, i mezi pejsky.

Záhada otevřeného pokoje

Popíši situaci. Včera večer jsem si ukrojil krajíc chleba, namazal jsem ho máslem a navrch dal plátek sýra. Ljuba pracovala na zahradě a Nora jí asistovala. Gari ležela na na pelechu v poloze zvané kukelník: zahrabala se do deky a zakryla si hlavu kuklou, dělala strašidlo. Dělá to často, je to její specialita.

Zazvonil telefon. Odložil jsem krajíc, zvedl telefon (nezvedl, ale víte jak to myslím, taky pořád říkáme vytáčet číslo, třebaže se už třicet let nic na telefonu nevytáčí), postavil jsem se mezi dveře a povídal si. Když jsem dopovídal, ohlédl jsme se, kde mám ten krajíc. Byl pryč.

Hned se ohlédnu, kde je Gari. Nadále dělá strašidlo, hlavu omotanou dekou. Načež volá Ljuba:

“Nora se nějak olizuje, nesežrala něco?“

U Joviše! Baže sežrala! Ale jak se o krající dozvěděla a hlavně, jak se k němu dostala přes mě, když jsem stál ve dveřích?

Možná ovládla techniku teleportace krajíců. To abych si je napříště pořád držel a na telefonáty neodpovídal.