Nenechte se mýlit
Kdyby někdo neinformovaný šel naší ulicí, mohl by zahlédnout Garinu, bedlivě zaujatou bohatě kvetoucí kytky. Ano, v zámkové dlažbě chodníku vzklíčilo semínko krásné žluté kytky. Uměloška mě ujišťuje, že je to klejicha hlíznatá a že je to bufet pro motýly.

Zprvu to vypadalo, že je to bufet pro Gari. Jakmile kytku spatří, hned k ní běží a vrazí do ní čumák. Jenže já nespad z Višně a nejsem včerejší a znám své pappenheimské, takže láska ke květinám mi ke Garině nesedí. A vskutku!

On je to bufet pro motýly, ale taky pro včely a Gari dělá všechno pro to, aby některou chytila a nechala se bodnout do tlamy. Nech bufet bufetem, potvoro! Jinak ale je to kytka moc pěkná a včelí vkus docela chápu.

Pořádek muší bejt
Na třetí procházku jsme včera šli docela pozdě a pak už jsem jenom něco dodělával u počítače. Gari šla spát, Nora ležela na svém pelechu v mé pracovně. Pak už bylo hodně pozdě. Řekl jsem si, dneska vynechám obvyklé „vyčurat a spát‟ a nasadím jen druhou fázi.
Narazil jsem.
Nora vyšla na chodbu mezi pracovnou a ložnicí a tam se zastavila. Jdeme spát, vybízel jsem ji. Ani krok.

Nezbylo než ji vynést do přízemka, pak už šla po svých ven před barák a tam symbolicky ucedila pár kapek a vrátil se domů.

Teď teprve nastává ten proces „vyčurat a spát‟.

Obtížný objekt
Potkali jsme ji podruhé, včera i dnes: sotva jsme vešli do lesíku Cíp v sousedství našeho Prasečáku, já a Gari s Norou, div jsme nešlápli na žábu. Poskakovala po cestě a tvářila se majetnicky. Včera jsem ji vlídně vyzval, ať se klidí stranou, že je opravdu dobře maskovaná a že ji to chrání před čápem (co by v našem Cípu dělal), ale určitě ne před podrážkou mé boty. Dnes jsem varování opakoval, ale pro jistotu jsem ji chtěl vyfotit. Mobilem, samozřejmě.

Než jsme ho vytáhl z kapsy, poslušně se odklidila. Viděl jsem ji dobře, ale jakmile jsem na ni namířil objektiv, z displeje zmizela. Ano, příliš dobré maskování…

Nakonec jsme ji tedy vyfotil, ale byl to lov beze zbraní docela napínavý. Jestli ji zítra potkáme zase, nebude to náhoda a ve čtvrtek si vezmu na procházku kyblík s červenou barvou. (Kecám.)

Poplach v domě
Odpoledne jsem pracoval a pejskové byli se mnou na svých stanovištích, Nora na pelíšku, Gari na kanapi. Najednou se zvedly a šly ke dveřím. Chovaly se divně. Neštěkaly, jenom se divně koukaly. Zašel jsem do koupelny, z okna je vidět na branku. Napadlo mě, že je někdo venku a nezvoní zvonek. Nikdo tam nebyl.

Sestoupili jsme do přízemí, tedy, já s Gari jsme sestoupili, Noru jsem snesl v náručí. Tam se vše opakovalo, ostražitost. Venku na zahradě nikdo nebyl. Šel jsem tedy do předsíně. Uslyšel jsem šustot.

Malinký stehlíček proletěl otevřenou větračkou a tloukl se chudák v úzké předsíni. Snažil se uniknout oknem a nemohl pochopit, proč ho vzduch nechce pustit. Na třetí pokus jsem ho chytil do dlaní a pustil ven. Odletěl vyprávět o svém dobrodružství.

A my? Vrátili se nahoru a Gari s Norou ulehly, spokojené, že zachránily situaci.

Příliš mnoho pejsků
Na ploše zvané z historických důvodů Prasečák se bude o víkendu konat něco jako Matějská: vyrostly tu atrakce, s výjimkou autíček není žádná, na kterou bych vstoupil jinak než pod bajonety. Chodíme tudy na náš obvyklý okruh do Cípu a dál.

Obvyklý řád narušili pejskové. Kolotočáři tam mají smečku prťavých pejsků hňupíků, jsou sami o sobě malincí a ještě mají miniaturní štěňátka. Nora od nich jde raději dál, Gari je opatrně zkoumá.

Já se ale děsím víkendu. Nikdo mě nedonutí vlézt na řetízák, natož na horskou dráhu a natož jakousi rotující věc vysokou asi kilometr. Ale muziku, tu uslyším…

V pondělí podám zprávu.