Nelez tam, spadneš!
Jsme na výletě v neprobádané krajině. Cesta vede po louce, dál je les. Louka má 500 x 500 metrů, dá se tam běhat křížem krážem a těch myšiček co všude je… sám pánbůh je má spočítané. Moje Gari s Norou se ale musí podívat k lesu. Jdu s nimi a vidím, že hned za jeho okrajem je strž, tedy spíš sráz než strž, chce se mi říct propast.

Koukejte mazat, vypadněte odtamtaď, nelezte tak, spadnete!
Velmi neochotně odcházejí do nudné louky s otravnými myšičkami.
Ten nadělá… čtu z jejich body talk. Copak jsme spadly?

Tohle se mi neřeklo
Večer jsem šel s pejsky na redukovaný okruh na trase „lipky‟, ke zvoničce (podstavil jsem ji já a je na mapy.cz. směrem k obecním kontejnerům. U lipek jsem potkal souseda, venčil boxera. Pes si mě nevšímal, šmejdil kolem. Zdálo se mi, že se pase,

‟Žere napadané špendlíky,‟ řekl mi soused. „Žere špendlíky a taky maliny. Ostružiny taky.‟
Vrátil jsem se s tou novinou domů a vyprávěl to Ljubě. Neudivil jsem ji.
‟Gari taky žere ty špendlíky,‟ pravila.
Jak to, že je nežere, když jsem u toho? Mám námět na pozorování, podám zprávu.

Dneska zůstane doma…
Večer šla na procházku Ljuba.
„Vezmu jenom Garinu. Nora spí a je unavená.‟
Říkala mi to mezi dveřmi, seděl jsem na terase u stolu a kreslil Péráka.
„No jo,‟ kýval jsem. „Je to chudák stará. Jen ať si pospí.‟
Jen co Ljuba s Gari odešla, ze dveří se vyřítila Nora.
„Kde jsou? Kam šly? Počkejte na mě! Já tu jsem taky!‟
A s řevem se hnala k vrátkům, která ještě nestačila zaklapnout.

Dohady pokračují
Tentokrát to byla odpolední procházka. Byl jsem rád, že Ljuba dámy odvede a těšil jsem si, že si zdřímnu. Nezdřímnul jsem si. „Nora nechce jít na procházku,‟ hlásila mi Ljuba telefonem. To je moderní doba, pořád si telefonujeme.

Převzal jsem Noru a odnesl ji do patra na pelech u kanape, na kterém si zdřímnu. Ledva jsem ulehl, zvonil telefon.

Gari nechce jít bez Nory na procházku,‟ hlásila Ljuba. Šel jsem tedy dolů, převzal Gari a šel kreslit comics o Pérákovi pro můj obnovený web Digineff.cz. Ljuba se pak vrátila, odjela na zkoušku a zdálo se, že budu mít klid na kreslení comicsu pro Digineff.cz.
Mýlil jsem se. Gari s Norou na mě vyrukovaly, že chtějí na procházku.

Má to být tady
Moji pracovnu postihlo cosi horšího než uklízení. Přijel pán na čištění koberce. Na koberci spočívá stůl a na stole dva monitory a počítač brejle a všechno možné. Nebudu líčit, obraz Dantova pekla si umíte vybavit sami.

Koberec odstraněn… a odsunut Norinčin pelech. Podotýkám že odsunut, nikoli odstraněn.

Vpodvečer jsme se vraceli do plundrované pracovny. Sedl jsem si k počítači, Garina vylezla na kanape, ale Nora neulehla. Nespokojeně chodila sem a tam. Ukázal jsem jí pelech. Trvala na svém.

Pelech má být tady, ukázala čumákem.
Musel jsem přestěhovat pelech, načež ulehla a spí, i v té chvíli, co píšu tyhle řádky.

Jak to s tebou je, Gari?
Je to němá tvář, nepoví. Možná by mlčela, i kdyby uměla mluvit.

Stalo se, že vlítla – jako vždycky – na dvorek u sousedů. Vždycky tam všechno proběhne, zkontroluje a vypadne. Někdy tomu pomůžu řízným „koukej mazat‟. Zrovna jsem se nadechoval, když jsem si všiml, že na dvoře je kocour.

Byl napůl skrytý plachtou, koukal ven. Mám své zkušenosti s kočkami. Ano, utíkají před psem, ale ne vždycky. Co dovedou jejich drápky vím ode dne, kdy jsem s babičkou Josefkou cpal takovou kočku do pytle, abychom ji odvezli k veterináři.
Gari mu proběhla deset centimetrů od čumáku a vypadla, přesně podle mého přání.
Věděla o něm? Nebo dělala, že neví? Jak to je?
Nemá smysl se ptát. Tohle se nikdy nedozvím.