První to viděla Gari, pak Nora a já naposled, ovšem zuřil jsem nejvíc (pokud pejskové zuřili): černá skládka, docela čerstvá. Je to ve Zvolském lese, kousek od odbočky na Hůrkovo pole. Pozůstatky nějakého auta – už to, že to někdo měl doma, svědčí o tom, co to bylo za hovado.
Zřejmě využil sváteční den, naložil na vozejk a šup s tím do lesa, třebaže obec má technický dvůr celoročně každé pondělí odpoledne a dá se tam odvézt na obecní náklady všechno, od posekané trávy až po… chcete-li, svoji sbírku známek, když už vás omrzí. Moc mě mrzí, že jsou taková hovada mezi námi, a pokud bude nějaká brigáda, rád se zúčastním, aby to zmizelo.
Před časem jsme s Ljubou sami takhle odtahali hromadu cihel, někdo je vysypal na cestu kousek odtamtud. Ono to místo asi hovada přitahuje.
Musíme kličkovat
Na pole vyjely takové ty velké stroje – traktor a za tím něco s koly a z toho čouhají na obě strany rámy a z nich stříkají nějaké jedy. Co jsem na světě, slýchám, že a) se nemají vysazovat monokultury smrků, b) že se má zadržovat voda v krajině, c) atd. až po jedy na polích. No a je všechno při starém, zvláštní to věc!
Pejsků se to týká všechno, ovšem ty jedy bezprostředně. Takže musíme teď volit cesty obezřetně, aby nevlítli do nějaké té plynové komory, přesněji, do otráveného pole. Pak by se pejsek otrávil a bylo by mu přinejmenším blbě a díval by se na mě a ptal by se „proč“ a já bych musel po pravdě říct, že fakt nevím.
Smraďoch bez příčiny
Rebel bez příčiny? Ne. Krátce a dobře, Gari s Norou naskákaly do auta a hned jsem musel otevírat okna. Klasický puch, ten nevyzpytatelný, už jsem ho tu popisoval, je to něco jako zkažené Maggi koření. Jel jsem domů a uvažoval, kdepak mám gumové rukavice a jestli mám dost šampónu.
Dojedu před barák. Pootevřu dveře. Zkoumám Noru. Smrdíš? Očichávám ji. Nesmrdí. Čímž silně stoupla pravděpodobnost, že to bude Gari, řekl bych že stoupla na sto procent.
A ono taky nic. Zkoumám, čichám a nic.
Přece jsem neměl mámení, přece jsem v té ledárně neotevíral okno jen tak z bujnosti!
Možná, že to byl tak strašný smrad, že stačil vytěkat. Hypotéza je to pěkná, ale těžko obhajitelná.
Jemné mrholení
Není to déšť, je to spíš zkrupičkovatěná mlha a prolíná do lesů a do trávy a do psí srsti. Vrátíme se z procházky – kdybych měl doma psí váhu, vážili by pejskové každý o pět kilo víc. Na vydrbání máme v garáži froťáky ručníky. Frotýruju Gari a pod ruce se mi plete Nora: jsem tu taky, jsem navlhlá, mokrá, jen mě ždímat! Prohlásím Gari za suchou a pustím se do Nory. Jenže Gari si nemyslí, že je dostatečně suchá. Je málo suchá a chce dosušit a cpe se pod ručník.
Výsledek? Dva mokří psi a jeden mokrý pán s mokrým froťákem v ruce.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena