Nechci vědět, co to je
Gari s Norou našly místečko, kam se zašijí a na něčem tam hodují. Stalo se to včera, šel jsem a něco vymýšlel a ztratil je ze zřetele. Ohlídnu se, bestie nikde. Volám, nešly. Šel jsem tedy já a načapal je a vyhnal.

Dnes jsem byl obezřetnější a už před tím místem jsem jě pěkně hnal,, jak se říká, svinským krokem. Bestie myslely, že mě obelstí, běžely dopředu a jako že se obloukem vrátí a dostanou se tam zezadu jako podle Clausewitzovy příručky O válce. Kdepak, milé zlaté! Nenechám se napálit.
Až zítra. A někde jinde a jinak.

Uteče? Neuteče. Uteče!
Jdeme v poledne na procházku. Hnd za druhým rohem ulice vede z jedné strany podél domů, z druhé ji vroubí křoviny a něco jako močál a pak je pole. Tam Gari s Norou odbíhají v první fázi procházky.

Dorazili jsme do těch mí a koukám – Gari stojí a zírá. To je nenormální. Obvykle buď někam letí jako pošuk anebo čmuchá k zemi. Nestojí a nezírá. Až teď.

Jdu se podívat a půl metru od ní sedí a zírá kocour. Pořádný, černobílý. Koukají na sebe.

Volám na Gari, ať jde ke mně. Od kocoura se nedá čekat nic dobrého a jeho drápky jsou tuze ostrá, taky jsme mívali doma kočku a vám, o co jde. Najednou sebou kocour švihnul mihnul a už oběhl křoví a zaběhl pod auto. Dopadlo to všechno dobře. Gari s Norou chvilku vartovaly u auta, pak kocour sebou podruhé švihnul mihnul a vyletěl na plot a byl ten tam. Gari s Norou odcházely s čumáky v nepoškrábaném stavu. Kocour spokojen, Gari s Norou spokojeny, co víc si přát?

Jako magoři
Odpolední procházku jsme podnikli v širší sestavě. Potkali jsme kamaráda Petra a jeho leonbergra Ronyho, takže jsme šli dva plus tři psi. Už jsme byli skoro na konci okruhu, když najednou: jel náklaďák, za ním druhý, ještě větší náklaďák a aby to bylo opravdu dokonalé, kolonu uzavíral bagr na pásech.

A co ti psí blbouni, kteří po celou dobu, co jsme šli okruhem, lezli po křovinách a hledali tam sajrajty, aby je mohli sežrat?

Moc se zajímali, jak to vypadá pod koly náklaďáků a vůbec nejvíc by je bavilo zalézt pod housenkový pás.
Jsou to magoři.
Nemusím dodávat, že s Petrem nejsme magoři, takže jsme se domů vrátili se psy trojrozměrnými, nikoli placatými.

Vracíme se
Vraceli jsme se z večerní procházky. Zbývá posledních nějakých dvě stě metrů. Vidím modré světélko, to je Nora, červené světélko na Garině obojku zmizí. Kdepak zmizela? No ovšem: sousedka a zároveň kamarádka Eva má otevřená vrátka a dokonce dveře od domu. Něco dělala potmě na zahradě. Volám na ni, ať tu bestii mrňavou vyžene.
‟Nikde ji nevidím,‟ zní odpověď.
Hledáme, navrhuji propátrat dům. Ohlédnu se. Gari s červeným světélkem stojí na rohu.
Tak kde jste všichni? Našinec tu čeká a vy ne a ne jít!