Navštívil mě můj kamarád malíř Martin Zhouf. Zazvonil, jdu otevřít, samozřejmě Nora u toho nemohla chybět. Ve dveřích se zastavila, naježila se a začala na Zhoufa štěkat.

Vysvětlil jsem mu, že je historicky první člověk, na kterého takhle štěká. Nezdálo se však, že mu to udělalo radost. Říká se, že psi štěkají na lidi, kteří psy chytají, zabíjejí a jedí. Troufnu si tvrdit, s pravděpodobností hraničící s jistotou, že Martin Zhouf psy ani nechytá, ani nezabíjí, natož aby je pojídal. Naopak, psy má rád, co ho pamatuju, psa doma vždycky měl, jakož i kočky. Není pošťák ani policajt, další oblíbené objekty psího štěkání. Co s tím?

Stalo se před dávnou dobou, že na mě vylít takový malý voříšek a kdybych necuk, byl by mě kousnul. Patřil jedné paní a ta se na mě obořila.

"No jo! Kdo ví, co jste zač! Ono to zvíře moc dobře pozná dobrýho člověka. Toho si ani nevšimne. Zvíře má víc citu než my a pozná, že leckterej takovej..."
A tak dál. Odešel jsem sic nepokousán, ale s vědomím, že jsem leckterej takovej.
Martin s tímto pocitem odjet nemusel. Nora ho vzala na milost a pak už se mu šmrdolila u nohou. Ale mně to v hlavě šrotuje. Znám ho třicet let. Jenže ono to zvíře moc dobře pozná dobrýho člověka. Jen jestli on ten Zhouf není nějakej takovej leckterej!

Zuzana v lázni

Začalo horko! Už to není tak, že Nora pronásleduje na Myší louce drzého opeřence a uběhne kilometrové kolo a přiběhne a není zadýchaná, tím méně aby vyplazovala jazyk. Nora vyplazuje jazyk pořád a na ulici vyhledává stinnou stranu - a to máme teprve duben! Objevila i kouzlo vnějšího chlazení. Vrhá se do louží jako labrador a chladí si bříško. Je spokojená, že si vyřešila problém chlazení. Ale nevyřešila, Noro. Louže je jev pomíjivý a je spojen nikoli s horkými, nýbrž studenými dny. Už dnes bude menší a zítra, kdo ví, po ní zbude jen vlhká skvrna na asfaltu.

Ale teď tu louže je a tak – carpe diem, užij dne a nelam si hlavu, čím se ochladíš zítra. Ono se něco najde.