Myší louka je zorána a nyní dokonce uvláčena. Pejskové ji v tuhle roční dobu milují. Je to pláň jemně vroubkovaná stopami po bránách a dá se po ní běhat, až se za patičkami práší. Pláň je pustá, občas z prašné půdy vykukují tajtrlíci – tak říkám trsům uschlých kořenů jakýchsi bylin. Jsou jich tu stovky, možná tisíce. Když ale Nora najde jednoho z tisíců, Gari si nesebere jiného z tisíců. Chce Noře sebrat toho jejího. Zápasy o tajtrlíky jsou spádné, vyčerpávající a bezvýsledné.

Z pohledu přihlížejícího docela zábavné.

Nedám!

Zase pokousaná

Večerní procházka v plné sestavě, já s Ljubou a oběma pejsky, a na Garinu vylítla ridžbečka a kousla ji do levého stehna. Majitel nic neřešil, ruce v kapsách a jen to jsem se od něho dozvěděl, že jsem debil.

Smůla je, že i malá kousnutí se snadno zanítí a to je pak veterina, stojí to čas, prachy, penicilín a otrava na entou.

Jsem zvědav, kdy si začne Garina uvědomovat, že některej pes dovede bejt hajzl jako člověk. Už aby jí to došlo!

Rána se hojí

Zdá se, že se tentokrát obejdeme bez penicilínu a kornoutu na hlavě. Garinu pokousala ridžbečka, na krku a na levém stehně. Na krk si Gari nedolízne, rána na stehně je jenom jedna. Když Gari pokousala vlčanda, o ráně na vnitřní straně stehně jsme dlouho nevěděli a přišli jsme na ni, až když se zanítila. Tentokrát ránu Ljuba včas vyčistila, takže se hojí dobře.

Doufal jsem, že dvojí neblahá zkušenost s cizími pejsky přivede Gari k opatrnějšímu chování. Ale kdepak. Včera se vyloupl z lesa čokl a ona hned k němu v duchu „pane, pojďte si hrát“. Dopadlo to dobře. Skoro vždycky to dopadne dobře.

Jenom to skoro je nepříjemné... V poslední době dvakrát.