Gari zase pajdala, takže: šetření, procházka nadvakrát, nejdřív krátká s oběma a pak dlouhá jen s Norou – ta ovšem šmajdá od té doby, co jí před téměř dvěma roky operovali páteř. Je to chromajzlovskej spolek, ti naši čoklové.

Takže jsme nasadili alavis s konopím. Garinka dostala půl pilulky po procházce a po velké snídani. Nic se nedělo. Po poledni jsem šel s oběma normální okruh. Odpoledne… začala lítat po zahradě jako éro, Ljuba ji vzala ven a totéž: po poli sem a tam jako příslovečná žížnivá čára. Je to prostě konopím zhulenej naspídovanej pes.

Takže pr, žádné konopí, šetřit nohu, to bude další strategie.

Bum do hlavy

Nastalo jaro a s ním i práce na zahrádce. U nás ve Zvoli zřídila obec skvělou službu – kontejnery na svoz větví, trávy a podobného odpadu. Je ovšem třeba vystihnout chvíli, kdy je kontejner - někdy jsou přistavené dva – prázdný. Vracel jsem se z nákupu na kole, vidím prázdnej konťák, vlítnu domů. U vrátek je plachta plná nastříhaných větví. Vlítnu do auta, hodím plachtu dozadu, vyrazím ke konťáku. Opravdu to nedramatizuju, ale ten kontejner zůstane prázdný pár minut.
No a jak spěchám a otvírám zadek auta – je holt na elektriku, kdyby to bylo ručně, nestalo by se mi to – ale je to na elektriku a v tom fofru jsem zvedl hlavu a koupil to rohem dveří pěkně na temeno.
Krev netekla, dobrý. Bolí to, blbý. Žena mě doma polituje, řekl jsem si.

Přijdu domů, držím si ruku na pleši. Žena se tváří starostlivě.

“Víš, co se stalo? Nechala jsem vytažené šuple a Norinka se třískla do hlavy, chudák!“
“To je ale chudinka,“ řekl jsem a šel utěšovat Norinku.

Žabičky

V noci jsem projížděl lesem serpentinami z Vraného k nám do Zvole – a kličkoval jsem mezi žabičkami! Žádnou jsem nepřejel, vždycky skákala jen jedna a to se dalo zvládnout. Co ale dělají v lese, kde je sucho a píchá jehličí a nejbližší rybník je u nás na návsi kilák odtamtud? Kdyby se mě zeptaly, řekl bych jim, holky, rybník je tudy.
Ale nezeptaly se, a tak skáčou jako střelené. A riskujou, že je někdo přejede.

Ach jo

Je hnusný počasí, v garáži zase omývám pejskům tlapky. Stalo se, že jsem nechal cibrat vodu… Garáž jsem nevyplavil, máme tam takovou kádinku a trativod vede do zahrady, ale holt voda cibrala a Ljuba na to přišla až po poledni.

Ach jo. Lála mi. Obrany natož dovolání není. Nemám si komu postěžovat. Pejskům už vůbec ne. Gari i Nora by mi řekly: copak se tě prosíme, abys nás mučil tím, že nám meješ vlažnou vodou v kádince tlapky, když už se těšíme jak si lehnem na naše pelíšky vystlané bílou dekou?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena