Drama u žitného pole
Iris se nepere. Pořád ještě si nemohu plně zvyknout na blažený pocit, že jdu s nepracím psem. Takže když občas odběhne a nevidím ji, nemám z toho vytřeštěný zrak: jak Gordona, tak i Barta jsem musel mít vždycky pořád na očích.
Takže jdeme pěkně polní cestou, cesta se ztrácí za zátočinou, Iris popoběhne a zmizí v ohbí. Klidný letní podvečer. Idyla. Najednou slyším jekot, děsuplné zvuky.
Tak tohle znám: psí rvačka. Bart potkal jedlého psa. Jenže nejdu s Bartem, letělo mi hlavou, jdou s tou hodnou milou Iris!
Vyrazil jsem kupředu, doběhl za zátočinu a vidím:
proti mě tryskem pádí jezevčík, vleče za sebou vodítko. Za ním utíká postarší paní a povykuje. A v zadním plánu vřeští holčička tak tří, čtyřletá. Zase mě napadlo, že Iris se utkala s jezevčíkem, ten se vyškub...
Nebyl čas na detektivní dedukce. Jezevčík byl už u mě, vrhnul jsem se tedy po vodítko. Bylo do tenké vodítko na navijáku, takže spáleninu na ruce mám docela slušnou. Podařilo se mi ale naviják lapit, takže uprchlíka jsem dopadl.
A Iris?
Darmo jsem ji podezíral. Čmuchala si docela spokojeně v žitném poli a jezevčíka vedla ta malinká holčička. No a jezevčík sebou škubnul, holčičku strhnul na zem, dokonce ji za sebou chvilku vlekl, než ho pustila, a pádil potom po té polní cestě za vidinou svobody.

Návštěva u Barta
Odpoledne jsem se byl podívat na Mrázovce. Bart mě uvítal celý mokrý - Irena ho kropí, aby se mu v těch vedrech dařilo snesitelně. Takže mohu doložit flekem na kalhotách, že jeho náklonnost nepolevuje, že je stejně vřelá jako dřív, když chodil na procházky se mnou a ne jako teď, s Robertem, manželem mé dcery, a mým synem Davidem. Jedlí psi už ho tolik nezajímají, jako dřív.
"Musel by do vlčáka vrazit tlamou, aby si ho všiml," míní Irena.
Já bych ale takové experimenty nedoporučoval. Jak se tak kolem mě a mé motorky metelil, nezdálo se, že by z něho životní energie vyprchávala! Jistě pokládá vlčáky i nadále za nežádoucí živočišný druh, který je třeba vyhnat za humna. A kdyby k tomu měl příležitost, rád by se do takové práce pustil. Asi tak, jak říkal jeden český Casanova: "Nemohu mít všechny ženy, ale chci se o to pokusit."

V pátek se narodila Dominika 
Tak pozor, já nejsem žádnej dědeček, to jenom mý dceři se narodila Dominika! V sobotu jsme s Ljubou byli za Irenou a jejím mužem Robertem v porodnici. Dominika je skvělá, nevřeští, jen kouká a od neděle, jak jsem byl vyrozuměn, i papá. Moc řečí nenadělá a s během je to zatím také ještě slabší, také výlet na kole musí ještě nějaký ten den počkat. Váží 3 kg a měří 50 cm, stručně řečeno - vejde se do ruky a skoro ji v té ruce necítím.
Jsem moc rád, že poměry v nemocnicích jsou jiné, než jaké bývaly, když se narodil David nebo Irena - tenkrát mi je neukázali ani za oknem, stát musel svoji buzerační moc prokázat i při takové chvíli, jako je narození dítěte. Proč ale vzpomínat na to hloupé, když je tu Dominička, legrační škvrňátko, které se tváří, že všechno ví a všemu rozumí a dost možná, že to tak i je.
Dominička vůbec nevřeštěla, chovala se velmi elegantně - a nevzpouzela se, když jsem ji bral do ruky. Mám v ruce pořád ještě ten správný grif, jak podebrat tu maličkou měkkou hlavičku. Určitě bych ji dovedl přebalit, to jsem uměl jako když bičem práská a do maminkovské poradny jsem chodíval já! Jsem na to pyšný a těším se, že si budu moci toto vzácné umění přebalovací v brzké době zopakovat. Prognóza ostatně zní, že Íru s Dominičkou pustí domů už zítra. Na fotce máte Irenu s tatínkem Robertem a to malinké mezi nimi je Dominika.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena