Ljuba si koupila notebook. Ten starý netbook nestačí zvládat velké datové objemy, tedy fotky v RAW full frame, nelámejte si tím hlavu, co to znamená. Zkrátka, na to potřebuje pořádnou mašinu. Takže si koupila maličký výkonný Apple Air a nechala ho osadit Win 7 a má z něho velkou radost, a co důležitějšího: skrývá ho přede mnou, abych jí ho neošmatal a nepolil kafem a tak podobně. Dá se říct, že to chápu.

Před několika dny přišla s tím, že ho nemůže najít. Dala ho nabíjet a to bylo naposled, kdy ho viděla. Zmizel. Odrazil jsem přísný pohled. Nejsem strážcem notebooku tvého, zněla odpověď. A zapřísahal jsem se, že jsem na něj ani v hříšném snu nepomyslel. Od té doby jsme ho oba hledali. Po skříních a zásuvkách. Já mimořádně důkladně ve své pracovně, protože všelijakého elektronického haraburdí je tam množství větší než malé. Zrodila se teorie o cílené loupeži, že se nějaký zlosyn / zlodcera dozvěděl o applíku v našem domě a vloupal se dovnitř a čajznul ho.

Nakonec ho Ljuba objevila. A byl jsem absolutně a stoprocentně s hvězdičkou a třikrát podtrhnout nevinný a nezašantročil jsem ho já.

Ležel pod blůzičkou na žehlicím prkně.

Muselo se stát
Nora si zvykla pít ze zahradního jezírka, a tak celkem logicky musela nastat chvíle, kdy jí uklouznou přední tlapy a do jezírka zahučí. Jezírko má obrubu z čedičových balvanů a jak teď pořád prší, jsou kluzké. No a s rutinou klesá opatrnost, jedno k druhému, ozvalo se žbluňk a Nora se ocitla ve vodě.

Ještě nikdy neplavala. Ráda se brodí v lesních potůčcích, to ano. Slast hloubky neokusila, nikdy se nevrhla do řeky, jak to rád dělával Gordon, patron našeho Neviditelného psa.

Bylo v tom štěstí v neštěstí hned nadvakrát. Především jsem byl u toho. No a pak, Nora neztratila duchapřítomnost a plavala ke mně, takže jsem za ní nemusel do jezírka oblečený skákat, jak se to stalo podvakrát v případě, kdy Bartíček spadl do zahradního bazénu.

Teď jde o to, zdali si z toho vzala ponaučení. Po zahradě máme celkem čtyři nádržky na vodu, takže může pít a chlemtat, až se hory budou zelenat. A do žádné z nich se nedá udělat žbluňk. Tak uvidíme, co přinese budoucnost. Zatím venku leje a zdá se, že by se člověk i pes utopil, ledva vystrčí nos.

Už nebude veliká?
Jeden rituál se chýlí ke konci. Je to tak: při návratu z procházky zabočíme do ulice vedoucí z ulice Březovské do Centrální, to je hlavní třída naší pidičtvrti, a pak hned doleva, do naší Zadní ulice. Hned za rohem je na chodníku složena kupička drobného štěrku, určeného k podsypu dlažby. Aby tomu povětrnost nic neudělala, na kupičce je položená plachta. Nora se už těší, že vyběhne nahoru na kupičku a počká si, až se dostaví doprovod. Ten je povinen propuknout v obdivný jásot a zvolat "ta je veliká!" a Nora seběhne a dostane odměnu. Pak běží přes ulici pozdravit svého kamaráda Kubíčka.

Takhle to fungovalo, a přestává... Přišli řemeslníci a začali dlažbu klást. Kupička se povážlivě snižuje. Nora je sice pořád ještě veliká, ale menší, než když byla opravdu veliká.
Na odchod ze slávy si ale musely zvyknout i vetší hvězdy, než je, s prominutím, Nora...