Dochází k němu poměrně často, jistě jednou denně. Je s námi a najednou tu není. Jev zvaný Mizení Gari (bylo by možné pro něj použít automobilní zkratku MG) je komplikovaný tím, že Gari se neúčastní všech akcí, zvláště pak spojených se zahradními pracemi: ty ji nebaví, kdežto loajální Nora pomáhá – kouše klacek, tahá plyšového krokodýla, nosí tenisák, zkrátka – přikládá tlapu, eventuálně tlamu k dílu. To Gari nedělá, chvilku asistuje při zahájení díla a pak se zvolna odebere do obýváku, zalehne na křesílko a kouká oknem ven. To ovšem není to pravé MG, to je běžný odchod. Skutečné MG nastane, když Gari není na křesílku a je nutno po ní pátrat.

Obvykle je někde zavřená. Ji totiž nebaví zahradničení, ale uvnitř domu stínuje obyvatele a je schopná za zády kamkoli proklouznout, aniž byste to tušili. Pak se stane, že je zavřená i několik hodin, zvláště pak večer. Jako včera, to jsme si mysleli, že už je na pelechu (úderem osmé už odcházívá na své velebné lože) a místo toho byla v kvelbu pod schody. Jak se tam dostala? I to je součást umění MG.

Co noha nohu

Ještě se holky neplouží, ale určitě v nch není ten elán, jako když ráno fouká svěží vítr. Dokonce se mi zdá, že se střídají, kdo má jít po cestě první. Moc tomu nerozumím, jaká je výhoda v tom, že se v horku jde první nebo druhý? Řekl bych, že prvnímu je vedro stejně jako druhému, ovšem připouštím, že se na to pejsek může dívat jinak. Nepoví mi to. Usoudit mohu jen z jeho chování a zdá se mi, že hlavně Gari, jindy tak agilní, se chce za Noru schovat. Nebo že by Nora dělala vzdušný vír a svoji družku v závěsu chladila?

Výjev u zvěrolékaře

Myslíte, že jsme byli na amputaci nosu nebo leštění oka? Nikoli. Vezl jsem Noru na pravidelné očkování, to je injekce vsolená do kožíšku a její fyzický dopad je stokrát menší než drásání větviček, když Nora proletí křovím.

Z auta jsem ji musel vytahovat jak plže z ulity, poté vzít do náručí a odnést do čekárny. Tam se klepala, až jí cvakaly zuby. Ujal se jí tam malinký buldoček zvaný Kvído, šestiměsíční psí chlapeček. Jeho paní se mě účastně ptala, zdali je Nora taky štěňátko.

“Ano. Pět let staré,“ odpověděl jsem.
Kvído způsobil, že se aspoň přestala třást a v ordinaci už jí necvakaly zuby. To s Garinou je jiné pořízení. Ta by šla s hlavou vztyčenou i na to leštění oka. A nebožtík Bart blahé paměti? Ten by nejdřív ordinaci rozbořil, pak by si nechal aplikovat očkování (čtyři lidi by ho drželi) a po exekuci by volným krokem procházel místností, koukal by co se kde dá sežrat a vyloudiv piškot odcházel by nonšalantně středem.
Každý máme svůj styl.

Když i já

Když i já najdu houbu, tak musí být les zahoubován. Ano, i to se stalo – našel jsem houbu, krásného sameťáka, hned u cesty, čněl uprostřed mechového polštářku, spíš billboard než houba. V tomhle suchém létě, kdy odborníci bijí na poplach! Ona ta houba asi našla nějaký spodní pramen nebo co.

Jiný příklad. Našel jsem na pejscích dvě klíšťata. Vymyslel jsem si metodu – máme na klíšťata pinzetku a připravil jsem si skleničku na odhazování polapených klíšťat. Pravda, nenaplnil jsem ji, ale použil. Ale tohle opravdu platí – když i já najdu klíště, musí být les zaklíšťován k prasknutí.

Což vskutku je.