Máme permanentní rodinnou vstupenku, ale chodíme tam brankou vzadu v parku, vsazenou ve zdi. Tuhle tam fachmani natahovali elektrický kabel, říkali jsme si: aha, to bude čidlo na tu permanentní kartu. Přijdeme, začidlíme si, branka se otevře a vejdeme. Nestalo se tak. Žádné čidlo, branka obvykle rozcapená, dnes zaklaplá.
A co Gari? Vyskočila nahoru na tu zeď!
Zatracenej čokl! Už jsme si malovali, že skočí na druhou stranu, do toho parku a že my jako nějací uličníci polezeme s Ljubou přes plot. Ještě by chybělo, aby Ljubu viděl fotograf z Blesku. No, Gari se zachovala rozumně, skočila zpátky k nám a vydržela u nás až do chvíle, kdy jsme našli díru ve zdi.
Zachovala se rozumně až do chvíle, kdy spadla do Botiče. Jistě si nemyslíte, že se utopila, ona je nezničitelná. Ačkoli se o zničení celoživotně snaží.
Nadělení
Odpoledne jsem byl s pejsky na Woodstockové louce na Olešku. Z dálky jsem viděl, že se pod lesem něco pohybuje. Nejsem Sokolí oko a vnímal jsem jen mlhavě, že je to množina čehosi. Až časem se vylouply jednotlivosti.
Hlavní jednotlivost byl pán tlačící kočárek. Jsem emancipátor a chválím, když tatínkové tlačí kočárky, taky jsem tlačil kočárky a chodil s dětmi do poradny a mistrně přebaloval mimina, tehdy ještě pořádnými pracími a žehlicími plenkami a vlídně jsem odmítal nabídky přítomných dam, že mi fakana pomůžou přebalit. Ale zpátky na louku. Pán šel a tlačil kočárek a provázelo ho pět psů! Jeden velký, jeden střední a tři mrňousové. Gari s Norou zůstaly v zpovzdálí. Usoudily, že nemusí být u všeho. Jen jsem se ubezpečil, že všichni jsou toho pána, a on důstojně odvětil, ano, že všech pět je jeho.
Neznám ho. Myslím ale, že musí mít nervy z armovacích drátů.
Vopice jedna mazaná
Večerní rituál je u nás jednoduchý: zavelím pejskům „vyčůrat a spát“, jdu pak ven a oni jdou za mnou a vykonají, co poručeno, načež se jde nahoru. Nora to přijímá a vykonává bz námitek. Gari se zastaví na prahu a kouká ven: je tam tma a zima a ona se už těší do pelechu a ven se jí nechce. Musím na ni houknout. Pak jde a poslechne.
Ne vždy úplně. Jako včera. Vylezla ven, pak si přidřepla (když už to ten starej votrava chce, tak mu udělám radost) a už mazala zpátky. Vopice jedna mazaná, ona to jen markýrovala!
Nenechal jsem se obelstít a zahnal jsem ji zpátky na trávník. Tam tedy vykonala onen obřad, nicméně nevylučuju, že jí usínání v pelechu zhořklo pocitem křivdy.
Lákadlo na obzoru
Mezi Zvolí a Březovou leží dvě pole a na rozhraní těch polí je rybník. Před časem jsem si šiml, že se kolem něho něco děje, jakási auta tam jezdila, nepřišel jsem na to, co to je. A pak jsem si všiml, že na jednom z těch polí, na tom bližším Zvoli, nakládali řadu hromad. Tuším, že je to hnůj. Těch hromad je tam podle odhadu třicet, pěkně za sebou, jako v písničce o myších.
Já to viděl, pejskové nikoli. Když totiž jdeme na procházku, ty hromady jsou jaksi za terénní vlnou schované. Ale jestli je to hnůj, a co jiného by o mohlo být, oni to rozprostřou po poli a potom….
Jak to řekl bratr Žižka, když koule nedolétly? Nevadí, popojedem.
Nevadí, budem chodit jinudy, řekne bratr já.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena