Na rohu
Dospěli jsme na našem okruhu k místu, jemuž říkáme Chaloupky. Je to osada Hůrkovo pole, jakási exkláva Zvole. Rituál vypadá tak, že se Gari jde podívat na konec slepé uličky, zmizí a chvilku štrachá a zatímco štrachá, čekáme na ni s Norou na rohu. Tak i dnes.

Čekáme a Gari nikde.
‟Pojď,‟ povídám Noře. „Ona nás dožene.‟
Chtěli byste vidět, jak vypadá rozervaná osobnost? Chce jít se mnou, ale taky chce jít s Gari a ta štrachá a já jdu pryč. Strašná situace!
Konec dobrý, všechno dobré. Gari doštrachala, přiběhla, předběhla nás a byla první. Jako vždycky.

Návštěva
Nechal jsem otevřená vrátka Něco jsem dělal na zahradě a Gari s Norou se kolem mě motaly. Najednou se zčistajasna objevila dalmatinka, mladá fenečka. Podle všeho stejný týpek, jako je Gari. Jakmile jsou někde otevřená vrata nebo dveře, šup a už zkoumá, co se tam skrývá.

Gari se na ni šla podívat a taky návštěvnice pokročila. Šel jsem Gari v patách. Ani návštěvnice, ani Gari se netvářily bojovně, ale znáte to, jak je to s pejsky. Stačí vteřina a je malér, tím spíš, že návštěvnice… holt, byla na cizím.

Nic se ale nedělo. To se ale dostavila Gari, naše stařenka, co sotva leze, mátoha na čtyřech tenkých nožkách. Jakmile ji návštěvnice spatřila, jako by do ní střelil a byla pryč. Uviděla strašidlo!

Tři ohlédnutí
Je před polednem, venku vedro. V kuchyni se naplnil koš na plasty, nastala chvíle navštívit kontejnery na tříděný odpad. Beru koš, Nora se zvedá, Gari ani neotevře oči. Vyjdu s košem na předzahrádku, Nora za mnou. Zavřu domovní dveře a jdu k vrátkům, s Norou v patách. Vyjdu na ulici a přejdu na protější chodník. Ohlédnu se poprvé.

Nora zůstává mezi vrátky.

Jdu dál a na rohu se ohlédnu podruhé. Nora dál stojí mezi vrátky. Bodejť by nestál, komu by se chtělo do vedra. Zajdu za roh a pokračuju v misi. Kontejnery stojí na osluněné části ulice, jdu stínem. Přejdu na druhou stranu, otevřu kontejner a ohlédnu se potřetí.
Nora to nevydržela s nervy,. vypravila se za mnou. Ale zůstala stát na té straně ulice, kde je ve stínu chládek.

Karambol
Sedíme u snídaně v obýváku. Ještě je chládek, necháváme tedy dveře na terasu otevřené. Gari s Norou podřimují ve svých křesílkách. Najednou se terasou mihne bílý stín. Kočka!

Gari s Norou ji neviděly, ale postřehly, jak s Ljubou vztyčíme hlavy a pochopily z toho, která bije. Bůh ví, jak se stalo, že se Nora dostala k otevřeným dveřím jako první. Jenže nevybrala chudák zatáčku, podklouzlo jí to, sekla sebou a zatarasila Garině cestu. Taky se tomu říká velká hromada. Než se těch osm tlap rozpletlo, kočičí stín splynul s historií. Nezbylo pak než chodit po zahradě a tvářit se důležitě: úkol, jehož se obě dámy zhostily skvěle.