V podvečer už nebylo takové horko, navíc odpoledne vydatně pršelo, takže se Nora uvolila jít na procházku. Cestou jsme vyzvedli u sousedů Sally, to je ten retrívr, s kterým jsme chodili do lesa, když jsme přišli o Irisku a stýskalo se nám po psím společníkovi. Sally si na cestu vzala krásný žlutý tenisák. Trochu jsem se bál komplikací, protože Sally je na své hračky hodně žárlivá, a byl jsem tedy ve střehu, když Sally tenisák pustila a zmocnila se ho Nora. Sally ale už není na své tenisáky tak vysazená a nebyla agresivní, a tak se holky o tenisák střídaly.

Po dvaceti minutách už nebyl žlutý, silně zezelenal, jak ho válely a kutálely po louce. Pronesly ho na střídačku lesem až na cestu a ta byla hodně, hodně rozblácená. Společnou rukou či tlamou nerozdílnou ho dokutálely o louže a tam s konečnou platností zčernal. Sledoval jsem ten proces s rostoucím neklidem. Nejsem pouhý pozorovatel, mám aktivní roli vrhače míčku. Na oslintané tenisáky jsem zvyklý, mokrý tenisák mi nevadí, ale bahenní tenisák nerad beru do ruky.

A tak se mi přece jen ulevilo, když ho ztratily, tenisák splynul s přírodou, zabředl kamsi do bahna a tam zkamení a vědci – příslušníci jiného živočišného druhu – ho za miliardu let objeví coby zkamenělinu a budou bádat, co že to byl za podivný specimen, kulatý, bez zřetelných vnitřních orgánů.

Záhada odhalena

S Norou operujeme na dvou loukách sousedících se zvolskou čtvrtí Šmoulov. Jedna leží mezi Šmoulovem a sousední Březovou a říkáme jí Myší louka, druhá je mezi Šmoulovem a metropolitní Zvolí a to je Motýlí louka. Motýlí je proto, že ji ovládá gang velmi nebezpečných bojových motýlů, které se Nora pokouší pochytat, zatím s nulovým výsledkem. No a právě touto Motýlí loukou jsme včera s Norou a její kamarádkou Sally kráčeli.

Sally je ducha prostšího než Nora.
Když totiž jdeme s Norou, tak ona se na Motýlí louce vždycky nějak zdrží, pronásleduje motýla a tak podobně, a na chvilku zmizí. No a Sally, včera večer, běžela vesele přímo přede mnou, mně na očích, a najednou šup, vrhla se bezelstně kamsi vpravo a hned nato ji vidím, jak hází záda – to je ten úkon, kdy se pes válí po zádech, nohy do vzduchu a to je neklamná známka toho, že je tam něco odporného a smrdutého.

Takže to je ono místo, kam se uchyluje Nora, když mě jaksi pošle napřed a zmizí!

Záhada odhalena díky prostoduchosti milé Sally. No a když už jsme u toho pojmu prostoduchost, vychytralost a prostoduchost jsou spojené nádoby, jistě to platí ve vztahu Nory a mne. Její vychytralost je úměrná mé prostoduchosti, není to tak? Vždyť mě mělo už dávno napadnout, že za jejím mizením se něco smrdutého skrývá!

Na plném počtu

Jsme opět na plném počtu: Ljuba a já, Nora a sedm rybek v jezírku.

Do včerejška nás bylo o jednu rybku míň. V té kruté zimě, kdy nám omrzly všechny bambusy, zmrzl buk a javor v květináči a skoro zařvala jedna cesmína, zahynula i naše největší ryba, zlatý ogon. To byl vůdce sedmičlenného hejna, nejčilejší kapr, vídali jsme ho, jak se do půl pasu sápe z vody a ožírá traviny na březích jezírka.

Pánbu ví, proč zrovna tenhle vůdce musel zemřít. No a včera pan Pišl z Bonsaicentra v Libčanech dodal náhradu. Ryby se transportují v něčem, co je napůl pytel a napůl sud, je to kulaté, z plastu a uvnitř je voda. Nový zlatý ogon okamžitě zapadl do hejna a nedal najevo žádnou bázeň nebo rozpaky. V tom jsou mezi rybami velké rozdíly, máme v hejnu dva strašpytlíky, kteří si nikdy pořádně nezvykli. Nový zlatý ogon jistě rychle poroste a už se těším, jak bude taky vylézat do půl pasu a ožírat traviny.

Pak bude všechno jako dřív a znáte to: dřív to bylo lepší.