Vlaštovka nebo jiřička
Jiřičky a vlaštovky jsou jako Radecký a Palacký, tak nějak mi to vzkazuje čtenář Pavel Hlavička odezvou na můj nedávný článek o tom, jak na sousedním domě vyvěsili cédéčka, aby odradili... koho vlastně? Pan Hlavička píše:

Je zřejmé, že to mladší generaci záměrně zamlčeli frustrovaní učitelé...
Ale je to prosté: hnízda pod okap, lépe římsu (nebo něco podobného), lepí zásadně jiřička, hnízdo je uzavřené se vstupním otvorem, vlašťovka staví hnízdo ve vnitřních prostorách (síních, chlévech, vhodných jeskyních, na krytých verandách - hnízdo je miskovité, shora otevřené). Obě používají ke stavbě kousky jílovité zeminy. Třetí naše vlašťovka, břehule, si hnízdo, začínající chodbou, vyhrabává ve stěnách např. pískoven ap., (rorýs, ač vypadá velmi vlašťovkovitě, s vlašťovkami není vůbec příbuzný). Z toho plyne, že pokud někomu nějaké "vlašťovky" nalepí hnízdo pod okap a kálí na zeď, jedná se o jiřičky ! Rozdílů ve vzhledu je řada, ale dobře je vystihuje slovenský název jiřičky bělorítka, stačí se na ni podívat shora.
Konec přírodopisného doučovacího kroužku.

Ať jiřička lepí hnízda
u nás doma po právu
byť mi kolem uší hvízdá
a sere mi na hlavu....

Poselství je jasné. Jsou to jiřičky. Až se někdo splete a bude pokládat jiřičku za vlaštovku, tak mu řeknu, ale milej pane, to jste vedle, vy si pletete Palackýho a Radeckýho!

Na návštěvě u Barta
Včera ráno jsem se byl podíat v Praze na naše mladé. Bart je ve skvělé formě, nikdo by mu nehádal, že mu táhne na jedenáctý rok! Je pořád uhlově černý a těch pár bílých chlupů na hlavě měl, už když byl štěně. Velmi srdečně se ke mně hlásil, olíznul mě, ovšem na procházku šel s Robertem, manželem mé dcery Ireny. Byl to přece jen trochu zvláštní pocit, když jsem ho viděl, jak poskakuje a těší se a odchází s někým jiným. Pes je samozřejmě věrný, ale hlavně je věrný k tomu, kdo s ním nejčastěji chodí, a to je právě Robert.
Konec konců, pro Iris jsem taky - do jisté míry - novinka v životě, i když novinka teď už víc než tři roky stará (nová). Dnes odpoledne se mě na procházce držela, až mě to zaráželo - každou chvilku se otáčela, jestli jdu za ní. Třeba si myslela, že kdybych zmizel, že by to horko bylo ještě horší, takovu má ve mě důvěru.

Podivný systém
Petr Pávek ze Strany zelených si stěžuje na volební systém. Je to ale jiný postoj, než když Paroubek přirovnal volby k puči z roku 1948 poté, co byl poražen. Pávek se do parlamentu nedostal, třebaže na Liberecku, kde kandidoval, zelení dostali skoro deset procent hlasů. Může za to volební systém přepočtu hlasů na poslanecká křesla, který znevýhodňuje malé kraje proti velkým. Což je proti ústavou zaručenému principu rovnosti. Možná Pávek uspěje, možná neuspěje - zdá se ale, že žádný systém není dokonalý. Kolik hlasů je třeba na jedno křeslo - tak zní otázka, na kterou teď budou soudy hledat odpověď.

S Canonem na vrabce a jiné zvířectvo v ZOO
Vrabce jsem v ZOO neviděl, to byl čistě verbální žertík v podstatě nedůstojný. S firmou Canon jsem včera v ZOO byl, potud je to pravda - byla to velká akce, při které Canon předváděl svoje fotoaparáty. V přednáškovém sále byly prezentace, za Institut digitální fotografie IDIF tam přednášel Honza Březina o objektivech a já, taktéž coby oud Idifu, jsem podvakráte prošel malinkou část ZOO s lidmi, kteří o to stáli.
Co se mi nejvíc líbilo?
Samozřejmě, ZOO je úžasná a pan ředitel Fejk ji skvěle zvelebil a jediné, co mi vadí, jsou Fejkovy řeči o tom, že s tím chce praštit! Fejka by měl nějaký soud odsoudit k doživotnímu ředitelování ZOO a soud vyšší instance by mu měl přisoudit věk nejmíň do dvou set let.
Ale zpátky k zahradě, uvedu jen jednu malinkou příhodu.
Tučňáci mají nový výběh, obrovský bazén zapuštěný bokem do svahu a z jedné strany je tlustým sklem vidět dovnitř, tedy pod vodu, takže nahoře vidíte toho holomka, jak plave a dole vidíte bříško a mrskající se nožičky.
Dívala se na to maminka s chlapečkem batolecího věku a chlapeček řval:
"Gól! Gól!"
Načež maminka omluvně vysvětlila kolemstojícím:
"To on takhle huláká vždycky, když se mu něco líbí, od začátku toho fotbalovýho mistrovství!"

Do toho nejdu
Ráno šla Ljuba s Iris vyhodit tříděný odpad. Kontejnery máme od našeho domu tak dvě stě metrů, kousíček, za rohem. Šly, ale nepřicházely. Až po chvíli, která by odpovídala ne dvěma stům kilometrům, to bych přeháněl, ale která by jistě odpovídala mnohem delší vzdálenosti.
"Na ulici seděl ten velký zrzavý kocour," vysvětlovala Ljuba. "Když uviděl Iris, naježil se. Iris se zastavila pokrčila pravou přední tlapu a zůstala stát a civěla na něho. Takhle tam strnuli a koukali na sebe."
"No a co ty?" chtěl jsem vědět.
"A já? Já musela odklánět dopravu."

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena