Mlha přede mnou…
Odpoledne jsem to odkrokoval, viditelnost u nás dosahovala 105 (mých) kroků. Nečekejte ode mě ale žádné děsuplné historky. Gari s Norou mají převážně bílou barvu a je fakt, že v mize nejsou moc vidět, ale chovají se jako to dělají v noci nebo kdykoli jindy: drží se mě.

Pravda je, že mi Gari občas zmizí z očí a pak na ni zavolám. Vynoří se z mlhy a tváří se udiveně. Jsem přece tady, proč mě voláš? Já o tobě vím, jak to, že mě nevidíš?

V pondělí má být zase mlha a tak tedy uvidíme (vlastně neuvidíme). Že by zasněžilo? Nic tomu nenasvědčuje. I když je pravda, že v lese mi cosi studeného padalo na hlavu, ale to byly zmrazky tající na větvích.

Jsem rád, že tam pejskové nebyli
Jel jsem na elektrokole pro rohlíky. Bez pejsků. Na sobě jsem neměl jako obvykle džíny, ale kalhoty planďááky. Na rozhraní Šmoulova a Staré Zvole se mi nohavice sekla do řetězu.

Banalita. Šlápnete dozadu a nohavici uvolnéíte. U normálního kola.

Jenže u mého elektrokola nejsou šlapky mechanicky, tedy natvrdo, spojené s ozubeným kolem. Šlapat dozadu můžete, ale točí se jen šlapky, ale kolo a řetěz stojí. Když je v kole zakousnutá nohavice, nehnete s tím.

Těžko to popsat. Zastavil jsem, stál jsem opřený o levou nohu a pravou jsem měl zachycenou, asi jako když liška uvázne tlapou v pasti. Dopředu jsem nemohl, protože se mi chodidlo dostalo pod šlapku. Nebudu to prodlužovat. Šla kolem paní s kočárkem a děťátkem. Poprosil jsem o pomoc. Paní byla laskavá, aretovala kočárek, fixovala děťátko a – nevím jak – nohavici vysvobodila.

Blahořečil jsem jí. A taky jsem byl moc rád, že u toho Gari s Norou nejsou. Možná by to skončilo amputovanou nohou.

Však si zvyknete
Po obědě začalo sněžit, nejdřív malinko, pak silněji. Co na to řeknou Gari a Nora?

První sondáž čumákem vydala signál „nebrat, do toho nejdem“. Velká neochota. Nezabralo připomínání, že loni to bylo taky a předloni zrovna tak… Psí paměť je jaksi selektivní a je vidět, že sníh do té oblasti nespadá.

Co se dá dělat, dívky moje spanilé, svatý Martin přijel na bílém koni o dva dny později, můžete u poděkovat, ale přece jen přijel a bude hůř. Však se dočkáme lepších časů. Přijde jaro, sluníčko, teplo.
Já vím, nepamatujete se. Ale připomenete si.

Gari je jako stát
Stát je tu od toho, že když něco uděláte, přijde a kus vám toho sebere. Odborně se tomu říká daně. S Garinou je to stejné.

Dnes večer jsem šel užírat do ledničky. Mám tam sejra ve tvaru „bloček‟ - nesnáším továrně nakrájené plátky. Dávám přednost bločku. Nožem si uříznu svůj proužek, aby Ljuba neviděla, že večer užírám z ledničky. Před Gari ale nic neutajím. Najednou tu je a vejrá mi na proužek.
Zbavím se jí jen tím, že ukousnu kousek, dám jí to, ona do zplivne a už běží do ložnice se zakutat do pelíšku.
Chová se jako finančák. Na rozdíl od finančáku je s ní legrace.