Je to podivuhodné, kolik se vynořilo mladých energických dam. Když se s nimi setkám, vzpomenu si vždycky, jak jsme unás ve Zvoli otevírali dětské hřiště: pan starosta přestřihl pásku a čekající děti mohly dovnitř. Dopadlo to tak, že holčičky obsadily houpačky a prolejzačky a skluzavky a chlapečkové stáli v koutě, pozorovali je a povídali si, jak jsou pitomé. Vy se budete divit, až dospějete, říkal jsem si tenkrát, když jsem na ně koukal.
Ale ono to už začalo. Namátkou z posledních dnů: dělali se mnou rozhovor do internetové televize Stream. Tedy, dělala ho se mnou energická mladá dáma, v roli druhé ligy byli dva pánové. A ona je komandovala: chlapi sem, chlapi tam...
No a chlapi sem, chlapi tam, co jim zbývalo?
No a včera jsem měl nějaké řízení na třech štacích v Praze. Na všech třech jsem jednal výhradně s energickými mladými dámami.
Tohle je emancipace v praxi. Emancipace, neboli Emanova Packa, jak říká můj kamarád Daniel. Způsobil ji život sám, žádné "antidiskriminační zákony".

Jak bylo ve Zvoli
Poprvé jsem volil v novém bydlišti, tedy ve Zvoli. Při posledních volbách jsem ještě byl trvale hlášený na Smíchově. Měli jsme tu dokonce dvojí volby, ty velké, oficiální, do krajského zastupitelstva, a pak neoficiální - vybírali jsme z návrhů na znak obce.

No a jak to dopadlo? U nás měla 60% ODS a 18 % socdem, nezávislí starostové 9% a jinak si nikdo v podstatě neškrtl. Komunisti dostali necelá 3%.
Nechcete emigrovat do Zvole? Je tu spousta domů k pronájmu i na prodej, i volné parcely tu jsou! :-)

S Dominikou na koníčkách v Pardubicích
Minulou neděli jsem byl s Annou Marií a Dominikou a čtyřmi přáteli z Dílny Digineffu v Pardubicích. Primárně - zúčastnil jsem se tam akce na prospěch projektu Medela Leily Abbasové - spolu s Ljubou jsme vyrobili dětského koníka a na těchto a podobných konících jsme pak běželi před zraky užaslých návštěvníků Velké Pardubické v cílové rovince závod. Původně měl být čistě dámský - ale například já jel za Ljubu Krbovou, která přijet nemohla. Více viz zde.
V Pardubicích ale běželi převážně koně a v jejich sedlech seděli jezdci. Domince se to samozřejmě líbilo - ještě nikdy nic podobného neviděla. Měla jen jednu výhradu: že nejsou před místem, kde jsme s ní stáli, pořád!
Koně proběhli a dítě hořekovalo:
"Už jsou pryč!"
Pak zase přiběhli, nastalo pár vteřin pocitu štěstí a byli zase pryč.
"Oni zase přiběhnou..." utěšoval jsem ji.
Takže nakonec pro ni byl zlatý hřeb celé akce kočár tažený lipicány, ten tam byl pořád.
A že to štěstí přiběhne a pak je pryč, na to si bude muset Dodo zvykat.

Na snímku Ivy Baierové dobíhám do cíle - to co mám v obličeji, není výraz štěstí!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena