Byli jsme s Norou na kontrole a pan doktor jí vytáhl štychy. Tedy jeden - na měla ránu zašitou vstřebávací nití a měla tedy jen jeden štych normální. Že by dva, ten druhý, na opačném konci rány, jí vypadl? To už je jen nepodstatná část historie. Konstatovali jsme, že divně chodí, mimochodně: obě levé, obě pravé, obě levé, obě pravé, cap, cap. Ujištěno, že to ozchodí. Na další kontrolu jdeme až koncem července.

Tak konečně, bylo na čase!

Je konec června a posekali Woodstockovou louku. Co že je mi do toho a proč tu událost vítám v titulku? To proto, že tam už byla tráva tak vysoká, že mi v ní pejskové zmizeli a potvory vždycky zalezly k nějaké myší díře, aby se pokusily vykopat myšího krále. Jak Gari, tak Nora vcelku poslouchají, ale je to jako ve Švejkovi: že přijde někdy na člověka takovej moment, že je ke všemu hluchej jako pařez. No a na psa ten moment přijde, když stane nad myší dírou. A když ještě je dotyčný pes ukrytý travnatou clonou, tak pařez je proti němu rys ostrouch.

Takže clona už není, je posekáno a skoro všechno svezeno. Znamená to, že teď už Gari s Norou líp poslouchají a nechají se od myšího krále odvolat? Co vás nemá. Kopají a mne si nevšímají. Rozdíl je v tom, že teď na ně vidím a mohu se o to víc vztekat.

Stráž ne na Rýně

Nadále chodíme na Woodstockovou louku k Olešku. Noře se tam dobře běhá. Že prý by bylo nejlepší, kdyby trénovala ve vodě, jenže Nora a voda… jaksi… Ona prchá, když vidí hadici, prázdnou, nepřipojenou ke kohoutku! Takže tráva na louce udělá taky dobrou službu. Pravda, teď louku posekali, ale přece jen něco zbylo a tam Nora ráda zalejzá.

To se děje pod dohledem Cézara, krásného mladého vižláka. Občas se s ním potkáváme, ale většinou je doma na zahrádce a stojí na zadních tlapách a vypadá jako socha střežící Woodstockovou louku. A taky sleduje rekonvalescenci své kamarádky. To jsou pokroky, co říkáš, Cézare?

Cézar jako stráž

Včera jsem tu psal o tom, jak vižlák Cézar hlídá scénu na louce zpoza plotu – a fotka se mi zatoulala po drátech. Takže ji dodávám se zpožděním. Přitom sám Cézar dneska nebyl ke spatření. Ne vždycky se všechno sejde, jak má.
Čímž se dostávám k příhodě, kterou dokumentovanou nemám. Chystal jsem se na cvičení a kamarád Jirka Knébl (viz woleschko.cz) mě už čekal před barákem. Před odchodem jsem chtěl doplnit pejskům misku s vodou v kooupelně. Naplnil jsem misku, vztyčuju se a zároveň se obracím a zároveň vykračuju a bim ho, narazil jsem čelem do rohu sprchového koutu. Nikdy bych nevěřil, že boule vyskočí tak rychle a bude tak velká! Léčby se ujala Ljuba, nasadila studený obklad a díky tomu nevypadám jako jednorohý Hellboy.

Nic mu neunikne.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena