Do arzenálu hraček naší Nory přibyl Méďa. Ljuba ho koupila za dvacku v IKEA a zdá se, že se stal favoritem. Nora má svoje hračky hierarchicky uspořádané. Nejvýše v oblibě stojí balón. To je míč o průměru cca 20 cm s lany na obou pólech a jím hrajeme fotbal. Balón nezaměňovat s míčkem, ten je malý, gumový a vejde se celý do tlamy. Pak je tu oblíbený uzel, no, to je prostě uzel, a hadr, ten asi taky nevyžaduje vysvětlení. Míček má příbuzného, toho nosíme ven, je na provázku a lze jím metat do značné vzdálenosti. No a na procházkách se používá ještě Tajtrlík, to je věc připomínající slepici a teď už připomíná opravdu spíš Tajtrlíka, protože je vyspravován lepicí páskou a slepici už opravdu nepřipomíná ani vzdáleně.

Opovážlivost, kupovat psovi hračky? Ono je to pořád lepší, když Nora hryže Méďu za dvacku, než když mi okusuje pantofel anebo nedej bože nohu od jídelního stolu. Okusovat musí. Je to pejsek.

Při fotbalovém mači

Čekání
Vrátil jsem se s Norou z procházky a ještě jsem chtěl odvézt haraburdí do technického dvora. Máme ho tu ve Zvoli jednou týdně otevřený každému – zadarmo. Můžete tam odvézt posekanou trávu nebo suť nebo nepotřebné koncertní křídlo, pokud chcete – a neplatíte ani korunu. Dodám, že navzdory tomu jsou lidi, kteří to vozí do lesa, což nechápu, protože výkonem je to snad jedno, jestli jedu do lesa nebo do technického dvora, rozdíl je snad jenom v tom, že dvůr je jednou týdně, kdežto les je pořád. Ale o tom jsem nechtěl.

Zkrátka, vrátil jsem se – a teď: přece Noru nebudu strkat do baráku, aby na mě počkala uvnitř, nechám ji na zahradě a vrátím se za deset minut a pak teprve půjdeme domů. Vymyšleno, učiněno, pootevřenými vraty jsem vytahal haraburdí a Nora seděla u vrat a pozorovala, co dělám. Pak jsem vrata zavřel a ona pořád pozorovala.

"Hned jsem zpátky," ujistil jsem ji. Se psy vždycky mluvím. Jsou to človíčkové. No a odjel jsem.
Vrátil jsem se za dvanáct minut. Nora seděla přesně na tom místě za vraty, kde jsem k ní promlouval a strnule zírala před sebe a čekala, až se vrátím.

Ne, nelze odjet na moc dlouho!

Přípravy na cestu
Chystáme další cestu – přes Nový rok chceme navštívit Varanasi v Indii. Takže- studium netu, mapy, hotely. Objevili jsme 200 let starý Guest House na břehu Gangy. Takže, zabookování, chtěli číslo pasu, našel jsem pas, opsal číslo. A nechal pas dole v obýváku.

Ráno jsme popíjeli čaj, Nora opodál na pelíšku. Zrak mi padl na pas.

"To by asi nebylo dobré ho tady jen tak nechat, ten pas," řekl jsem a posunul jsem doklad do středu stolu.

Nora vstala a velmi pozorně si ten červený sešitek prohlížela. Překonal jsem tedy ranní lenost a odnesl pas nahoru a zavřel do šuplete.

Nora od té chvíle obchází stůl a čeká, kdy se to zajímavé sousto vrátí.

Pokusím se udělat všechno pro to, aby to nebylo nikdy. Ale, znáte to...