Gari je do všeho hrrr a musí být všude první. Dokonce i do psího sprcháče v garáži se žene jako první, samozřejmě do auta nebo z vrátek a pak zase do vrátek, když se vracíme z procházky.

Jen při jedné příležitosti dává Noře přednost: když utíráme tlapky.
Do sprcháče ženu pejsky v blátivém počasí. Když je sucho nebo polosucho, stačí otřít tlapky hadrem. To pak zavelím „Nožičky“ a to už vědí, že mají zůstat stát v předsíni a tam je ošetřím.
Noru první. Protože v tomto a jen v tomto jediném případě jí dává Gari přednost.

Viděno periferně

Nora přichází do let, cape teď pěkně po cestičkách a drží se v mém dohledu. Mám ji pořád na očích. Jako onehdy. Na kraji naší vesnice je velká parcela s troskami jakési chatky uprostřed. Pěkná, hodně velká parcela, krokoval jsem ji a odhaduju na osm tisíc metrů, to je takový prvorepublikový rozměr, dnešní parcely jsou o řád menší. Někdo ji zřejmě koupil, soudím z toho, že postavil sloupky a natáhl pletivo. Takže jdeme kolem té parcely a já mám Noru v periferním vidění. Ano, cape dva tři metry ode mne. Dorazím na konec parcely a Nora mi zmizí z dohledu. Otočím se a vidím: jak by nezmizela, ona je uvnitř, nikoli vně té parcely!

Jak se tam dostala? Vracím se tedy, abych našel díru v plotě. Žádná díra, plot je nový, neporušený. Osm tisíc metrů, příklad z počtů… Jak dlouhý je obvod, Pepíčku? Nebudu napínat. Ona je do toho plotu vsazena zděná kaplička s elektrickým rozvodem a Nora se protáhla mezi kapličkou a sloupkem plotu. Mezera tak asi na prostrčení ruky. Anebo na proklouznutí štíhlého všetečného zvědavého psa.

Zachránce

Byl jsem v domě sám s pejsky. Jak jinak, seděl jsme v pracovně u počítače a pejskové byli dole. Najednou začala Nora štěkat. Nejdřív jsem si myslel, že se po zahradě promenuje kocour. Nevěnoval jsem tomu pozornost, odmítám honit kocoury po zahradě. Nepřestávala štěkat a když jsem se zaposlouchal, musel jsem uznat, že je to spíš štěkot typu – hele, ježek. Že by ježek? Šel jsme se podívat.

Načež se ukázalo, že Gari je zavřená v předsíni, zavřel jsme ji tam já, když jsem šel otevřít poště, ona mezitím šmejdila u krabice s granulemi a já si toho nevšiml. No a pak jsem ji tam šikovně zavřel a teprve po nějaké době Nora štěkala, aby mě přivolala.
Přivolala mě štěkotem – hele, ježek.

Setkání

Jdeme si takhle po Woodstockové louce, po tom pěkném plácku v obci Oleško. Už vidíme domeček, ve kterém sídlí náš kamarád vyžlák Cézar, už brzy uvidíme jeho štěněcí tělíčko skákat radostí a Nora s Gari k němu poběží a budou si s ním povídat skrz plot.
Zkrátka, pohodička, a najednou vyběhne z křové stádo muflonů a dusá si to přes louku do jejího rohu, tam ústí cesta, která navazuje na Olešskou ulici. Muflonů je určitě tucet.
Pejskové se zastaví a koukají po mně. No, tihle pejskové nejsou pro vás. S nimi se nekamaraďte, počkejte si, až přejdou a skočte si za Cézarem, radím jim.
Jen jestli je doma, starají se.
Ale je. Jenom není slyšet, protože se bojí zrovna tak jako vy.

Volně ložený pejsek

Třetí nedělní procházku jsme vykonali na Woodstockové louce. Pak jsme se vraceli autem. Stálo na kraji sousední, menší louky. Garina naskočila a kdepak zůstala Nora? Hrála si tam s volně loženým pejskem, přiběhl z některého z okolních domů. Volám, pískám, Nora nic. Naprostá ignorace, byl to skvělý, nesmírně zábavný pejsek, vedle něho jsem byl nudná nula, na kterou se může leda vykašlat.

Nasedl jsem tedy do auta, nastartoval a rozjel se.
Náhle se ukázalo, že nejsem úplně tak nudná nula, na kterou se může leda vykašlat. Nechala pejska pejskem a mazala, seč jí tlapky stačily. Dlouho jsem ji netrápil. Taky jsem se občas někde zasekl a nevracel se a nevracel, jejda pane! Kde je mé právo za totéž Norinku odsuzovat?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena