Ljuba dnes vstávala v pět (ano, pro herce není budík nastavený na čtyřku nebo na pětku žádná anomálie). Já vstávat nemusím, ale co je to platné, už v půl šesté jsem byl na nohou také. Teď je půl sedmé a dávám dohromady nové číslo Hyeny. A pejskové?

Ti se neobtěžovali vystrčit čumáky z pelechů. Není to výčitka, naopak. Jsem rád, že zůstávají zalezlí. Horší by bylo, kdyby kolem mě lozili a otravovali a žďuchali do mě, kdy už se konečně půjde. Nicméně je fakt, že jsou to válendy válecí a ranní vstávání je pojem jim neznámý.

A teď si představte, že vám návštěva z Marsu položí otázku: „A kdo je tady na Zemi ten tvor rozumný?“

Teď už je to jasné

Na sklonku minulého týdne jsem si kladl otázku, komu že patří plyšpvá myš: našim pejskům, nebo vnoučkovi Eliáškovi? Teď už je to zcela jasné, myš jsem nalezl na rozhraní chrupu Gari a Nory. Myš tedy definitivně podlehla… jak to říci? Znárodnění to není, je to něco jako zepsutí.

Těch případů bude přibývat a bude ale i trend opačný. Eliáš začíná být automotorický, tedy začíná chodit po svých – minulý týden oslavil první narozeniny a to je tedy úspěch! Jakožto automotorik brzy objeví bednu s Krávou Milkou a Krokodýlem a Pingvínem a to pak nastane masakr, to nastanou rozepře mezní!

Zmokli jsme a už jsme tu

Konečně prší, pršelo skoro celé pondělí. Pokud jsou venku, pejskům déšť nevadí. V poledne jsem jim navrhl, že by se mohli eventuálně vyčurat před barákem na trávníku. Gari byla odvážnější, ta vystrčila nos a zahnala ji první kapka. Nora už věděla, jaká zrada venku čeká, zůstala v chodbě a přikrčená pozorovala nevraživě clonu deště. S čuráním se to nesmí přehánět, to bylo rozhodnutí našich pejsků. Ono to třicet dnů a třicet nocí trvat nebude. Pak zase vyjde pěkné čurací sluníčko a půjdeme ven.

Jak jsem nešel na čarodějnice

Měl jsem vymyšleno, že vpodvečer ještě půjdu proběhnout pejsky a pak se vypravím na čarodějnice. Jednu hranici máme kousek od baráku a druhá je na plácku v sousedním Olešku. Jsou to pořádné hranice a když jsem šel s pejsky kolem té naší, moc se jim líbila a jistě by se tam rádi podívali, protože to byla skvělá příležitost se plést lidem pod nohy.

No a pak posadili nahoru tu vycpanou bábu a mě se zvednul kufr. Ono to skutečné pálení čarodějnic je něco tak šíleného v naší historii, že je mi zle při představě, že se něco takového dělo. Mám trochu problémy i s Moranou, děti ji poctivě nosí jaro co jaro a hážou ji do Chalupecké strouhy (zapálenou). Ale pořád to není tak realistická podívaná, jako upálení té báby.
Pejskové by u toho stejně nemohli být. Já jednou vzal Noru (to jsme ještě neměli Gari) na lampionový průvod a strašně se bála a utekla mi a děti ji chytaly a od té doby nic takového s pejsky nepodnikám.

To byl ale první máj!

Vyrazil jsem s pejsky na procházku, svítilo sluníčko a bylo snesitelné teplochladno. A sotva jsme byli za humny, začalo pršet. Pejskům déšť nevadí, mně taky zas tam moc ne, ale plešatej by zasloužil čepici. Tu mám, dokonce dostatek, všechny ale doma na věšáku nebo v almárce. Na co čepici, když svítí sluníčko a je snesitelné teplochladno?

Po návratu jsem pejsky frotýroval a sušil a to byli rádi. Cpou se mi pod ruce a jeden jako druhý chce být ofrotýrovaný první. Mám na to metodu, pes pod nohy, obkročmo, stisknout koleny a drhnout a drhnout.
A odolávat útokům typu „já chci taky“.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena