Marodění ve dvou
Marodím už týden, nic vážného, kašlu, smrkám, jsem nastydlej. Pořád lezu s pejsky ven a tím se to jistě protahuje. V pracovně mám kanape a na něm polehávám. Ale s tím je konec, v pondělí jdu k doktorovi a nechám si něco předepsat.

Dopoledne v neděli se mnou marodila Garina. Válela se na kanapi, tak jsem tedy přilehl a lehl si k ní na bok systém „lžíce‟. Přetáhl jsem přes nás deku a bylo to moc příjemné marodění. Gari sebou nemele, nevrtí se, je to klidný ohřívač.

Půjdu k doktorovi a jestli žádné kapičky nepomohou, vrátím se k léčbě Garinou.

Už jsem zase zdravej
Byl jsem u paní doktorky a dopadlo to jako ve Švejkovi, kde se píše, že „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande.‟ Musím říct, že pejskové to moje skuhrání moc nerespektovali, nesnažili se předstírat účast, natož lítost.

Jsem tedy opět v normálním provozu, beru pilulku na odkašlávání a na noc kodein a tím drama končí. Už jsem taky pracocal na zahradě a zapomněl zavřít vrátka a nechal Noru venku na chodníku. Což dodávám jako potvrzení, že když jedno drama končí, druhé může začít.

Náročný den
Ljuba se starala o vnoučky, jednoho vyzvedávala ve školce, druhého ze školy. Chtělo to jezdit autem sem a tam, život venkovský je život v pohybu. Týká se to i pejsků. Nějak se dělo, že ať to bylo v kteroukoli chvíli, vždycky byla buď Gari nebo Nora na ulici nebo na zahradě nebo na terase. Chvílemi jsem měl pocit, že náš barák má patnáctery dveře a všechny že jsou lítačky.

Dopadlo to dobře. Když vše končilo, došlo na počítání a počty souhlasily: vnoučkové dva, pejskové taky dva, já a Ljuba. Líp to dopadnout nemohlo.

Necháme starunku spát
Norinka už na velké procházky moc není. Ráno jde, to ano, ven se hrne jako za mlada. Ale už v poledne, když vyjdu s Garinou a ohlížím se na rohu, Nora pořád ještě stojí u vrátek a doufá, že se vrátíme. A odpoledne?

Ljuba se vrátila s práce a chtěla jít s Gari ven. Že půjde tiše, aby Noru nevyrušila.

Byla to zbytečná opatrnost. Norinka spala ta tvrdě, že ani očním víčkem nezachvěla.