Gari a Nora mají svoje křesílka a aby křesílka netrpěla víc než nutno, jsou krytá dekami. Pejskové se do deky rádi zavrtají. Moc jim to nejde a je třeba jim v tom pomoci. Postup je už praxí zavedený. Nejdříve je třeba psa vyzvat, aby slezl. Poslechne okamžitě. Pak dlužno deku narovnat, přehrnout přes opěradlo, poté pes vyzván, aby nastoupil. Udělá kolečko, ulehne a je přes něho přehrnuta deka. Nejdřív jeden, potom druhý.

Psi zachumláni, zakukleni, stanou se z nich kuklíci.
Načež jeden z nich, častěji Nora, pojme podezření, že po střeše sousedova domu se špacíruje kocour, s řevem se vymrští, strhne deku, druhý vyletí za ním, mlčky, ale taky za ním deka vlaje jako čabraka.
A tak to jde den po dni, rok po roce.

Opět sršni

Není zcela známo, jak se to stalo, avšak stalo se to. Vyletěli sršni a poštípali Noru i Gari. Předpokládáme, že za to může Gari, že někde čmuchala a řekla si, hele žlutej brouček, já si s ním pohraju, a on to byl sršán. Každopádně nakoupily obě.

Výsledek? Gari se tvářila jako by nic a hned po návratu domů vyplašila v křoví kosáka. Nora se klepala celé odpoledne. Vzal jsem si ji v pracovně na kanape a chlácholil ji. Už jsem myslel, že jsem ji zklidnil, ale pak utekla ven na zahradu a schovala se v křoví – má tam místečko vedle dětského domečku. Holt, jsou to psí psychiky neboli psíchiky.

Jsou poučitelní

Psal jsem tu o tom, jak pejsky poštípali srššni. Večer, byla už tma, jsem drobet luftoval: už je zima a začali jsme pálit v krbu a trochu zasmrdělo. Otevřel jsem dveře a dovnitř vletěl sršán. No a pejskové se horem pádem vypakovali ven. Žádné čmuchání, copak nám to tady pěkně bzučí, nedalo by se to sežrat? Kdepak. Spakovat se a mazat.

Běžně vyháním ven i mouchy a vosy, ale tohohle nezvaného hosta jsem zamázl pantoflí. A pejskové oběhli barák a pustil jsem je dovnitř předními dveřmi.

Jsou poučitelní. Sršán je problematický kamarád.