Máme doma beduína
Garina je sebevědomý samostatný pejsek, který se umí o sebe postarat ve stylu <i>voják se stará, voják má</i>. O všem si drží přehled, jakmile by měla z čehokoli vyplynout výhoda, hned bude u toho. Má svoje libůstky, například že ráda spí se zakrytou hlavou. Dovede se zavrtat do deky, někdy ke své škody. To třeba, když leží zamotaná na křesílku a já otevřu dveře almárky, kde je uložená piksla s granulemi. To se pak Gari vrhá z křesílka střemhlav a je kupodivu, že se kvůli omotané hlavě ještě nepřerazila.

Je to takový omotanec. Možná, že mezi jejími předky byl beduínský pes.

Bolestné bum
Říká se tomu „práh bolesti‟. Zvířata ho prý mají jiný než lidé. Těžko říct, zda „vyšší‟ nebo „nižší‟, obvykle se myslí, že zvířata bolest lépe snášejí, což leckoho vede k tomu, aby se k nim choval hnusně.

Nehodlám to prověřovat, nebudu experimentovat. Jenom někdy trnu, jako když Gari jde (běží jak cvok) po schodech z patra do přízemí. Uprostřed je podesta a na ní máme skříňku. Gari, jak běží,praští ocáskem o roh skřínky. To vám je vždycky rána, jako kdyby do ní majzla sukovicí. Ona taková oháňka je něco jako sukovice, uvnitř je kost. Říká se, že lev dovede máchnutím ocasu přerazit nohu. Gari i Norma mě občas taky ocáskem vezmou přes holeň.

Já zakleju. Ony ne. Asi to souvisí s prahem bolesti.

Pojď už domů…
Už se to stalo podruhé, ne-li potřetí a budu s tím muset něco dělat. Jsme hluboko v lese, máme to půl hodiny, možná trochu víc domů. Norinka přijde a tře se mi tváří o nohu. Rozumíme si. Tohle dělá, například když prší. Znamená to: prší, udělej s tím něco, ty přece můžeš všechno. Teď to znamená: bolí mě nožičky, buďme už doma…

Nemůžeme být hned doma, Norinko, musíme tam dojít i po bolavých nožičkách. Ale zítra, zítra to bude lepší. Půjdeme na kratší procházku.

Šli jsme na kratší
Včera se ukázalo, že čtyřkilometrová ranní procházka je už pro Noru moc dlouhá. Silně jsem ji tedy zkrátil – o půldruhého kilometru. Norinka ťapala, žádné problémy nedělala. Nicméně, už jme byli za rohem, v místech kde se u nás podle tradice říká Na prasečáku a bude se tam možná tak říkat, i když se tam jednou postaví proponovaná škola, tak tedy u Prasečáku Nora přišla a zase se mi otírala hubou o nohu.

Ale Noro… už jsme skoro doma. Těch dvě stě metrů to vydržíš.
Vydržela.

Chudák? Dvakrát chudák! Skoro.
Ráno jsem si všiml, že Gari spala s obojkem. Chudák, zapomněli jsme na každovečerní obřad snímání obojku. Tedy, částečně zapomněli, protože Nora ho podstoupila. Co teď? Omluvy nepomohou a noc strávenou s obojkem na krku už Gari nikdo nenahradí.

Teď je pozdní večer následujícího dne. Koukám, že Gari není na svém stanovišti na kanapi v mé pracovně. Jdu se podívat do ložnice a ona tam leží v pelíšku… s obojkem na krku!

Takže, žádné omluvy. Sama si za to může. Je do pelechu moc hrrr.