Malý nedělní výjev
Sedím v patře v pracovně, Ljuba s pejsky je dole. Slyším ruch. Snažím se soustředit na práci, nějak to nejde. Ljuba na mě volá. Jsem holt hluchej a špatně rozumím, když je někdo v jiné místnosti, natož v jiném patře.
‟Co je?‟ křičím. „Vynes Noru nahoru, chce za tebou!‟
No jo, ale Gari slyší křik a začne štěkat a vyrazí dveřmi na terasu a oběhne barák. Nora slyší Gari štěkat u vrátek a vykomíhá se za ní a ječí ze všech sil.
Je klid. Po čase slyším ruch. Naslouchám, co na mě bude Ljuba volat.
Vejde Ljuba a nese Noru v náručí, Složí mi ji k nohám.
‟Všechno musím dělat já,‟ poznamená a vrací se dolů. Opatrně, aby jí nepodrazila nohy Gari, jak se žene nahoru za Norou.

Koukej vstávat
Měl jsem to rozmyšlené tak, že dokončím redakci Neviditelného psa, půjdu s pejsky na procházku a potom odjedu do města vyřizovat věci. Najím se někde po cestě. Až se vrátím, zdřímnu si a pak s pejsky půjdu na třetí rundu. Bylo to dobře vymyšlené, plán bez mezery.

Však taky dopadl na sto procent. Procházka, pak oběd po cestě, vyřizování, návrat. Fakt se mi chtělo spát, byl nějaký tlak, nebo co. Zalezl jsem si na kanape, přetáhl přes sebe deku a přes hlavu jsem si hodil tričko od včerejška. Jsem zvyklý spát s boudou na obličeji.

Zavřel jsem oči, načež bum, čumák v ksichtě. Byla to Garina.
Jsou čtyři, koukej vylézt a jít na procházku!
Ne, pejskové nemají porozumění pro dokonale vymyšlené plány.

Po obědě
Sedím na terase a piju kafe. Moc hezky svítí sluníčko. Nenechám se tím zviklat. Dnešek je hodně rozkolísaný. Jednou je hezky a za chvilku spustí déšť.

K tomu dojde vzápětí. Prší a já jen přemýšlím, jak dlouho to potrvá a jestli se zvedne vítr. Přiběhne Nora. Štěká. Stáčí čumák stranou. Je mi jasné, co mi chce říct. Někde na ulici je strašné nebezpečí.
‟Běž se tam podívat,‟ nabádám ji. Na ulici, to je na druhé straně domu. Prší docela dost.
Nora se na mě podívá.

Taková neodpovědnost, čtu jí v očích. Nejsem hadr na holi, abych v téhle domácnosti všechno zařizovala sama. Vrátí se dovnitř na svůj pelech. Znovu vyjde slunce a já dopíjím svoje kafe.

Jasná volba
Odpoledne jsem musel jet do města. Dohodli jsme se s Ljubou, že s pejsky půjde ona. Auto už jsem měl připravené venku na ulici. Dohoda zněla, že nechám vycházkáře odejít a pak odjedu.
Dámy odešly, po chvilce telefon. Ljuba. Že jí Nora zdrhla.
Bylo jasné, kolik uhodilo. Vyšel jsem ven a taky že jo: Nora seděla u zadních dveří a čekala, až ji naložím. Můj věrný spolujezdec…

Smrdíš, nejedu
Odpoledne jsem se chystal do Prahy na důležitou misi. Jsem hluchej jako peň, tvrdí Ljuba. Pravda je taková, že mluví moc tiše a vždycky jinde než momentálně jsem přítomen. Nicméně dlouhodobé debaty dopadly tak, že jsem se chystal do města na vyšetření sluchu kvůli sluchadlům, říkalo se tomu naslouchátka.

Nora se pokusí nacpat se mi do auta, říkal jsem si, nasedaje do auta. Otevřel jsem dálkou vrata, zařadím zpátečku. Kde je Nora?

Uviděl jsem ji vzadu v zahradě, u rohu domu. Plísně na mě hleděla. Jak to, že se ani nepokusila, vždyť včera…

Včera jsem jel do hobbymarketu, dneska k lékaři. Včera v propoceném tričku, dneska v čisté košili pokropené kolínskou.

Prostě… smrděl jsem.