V pět hodin ráno je pořád ještě tma. Vzpomínám na chmelové brigády, na tyto donucovací práce, kdy jsme za mizernou mzdu makali – už nevím v kolikahodinových směnách – na jezedáky, kteří v tu dobu jezdili na nakupovací výlety do Prahy. Taky jsme vstávali za tmy. Já bych vstávat nemusel, ale Nora má v hlavě hodinky a ví, že už je ráno, a chodí mě otravovat.

Může vám to připadat divné. Že chodí otravovat? A copak na to říká milostivá paní? Nic, protože je na fotografickém výletě celý týden a já hlídám chalupu.
Až se v neděli vrátí, s ní se vrátí zákon. A ten zabaví Noře hodinky jakožto nedovolený kontraband.

Čeho se bát

Večer jsem zalezl do postele. Pejskové už byli v pelíškách, Ljuba ještě seděla u počítače a upravovala si fotky z Toskánska. Venku už byla dávno tma, kdepak světlo do deseti! V devět už je pytlovitá tma.

Zvedl se vítr. V ložnici máme stropní velux oko. Necháváme ho pootevřené kvůli větrání. Nora vylezla z pelechu a přišourala se ke mně. Ve tváři zoufalý výraz. Bojíme se větru.
Nezbylo než vylézt, velux zavřít, psa uložit a vysvětlit mu, že vítr je hodný.

Někdy kolem třetí přišla bouřka. Bouchalo to, blesky líítaly. Probudilo mě to. Kdepak je Nora?
Zůstala v pelechu. Vítr, to je nežádoucí jev, ale bouřka, ta nevadí.
Pro tentokrát.

Jiří je lepší

Můj kamarád Jiří Knébl mi volal včera vpodvečer, že má napršíno padesát milimetrů. Popadl jsem tedy paraple a šel se podívat ke svému pršátoru, a bylo tam dvaatřicet! Na vvysvětlenou – on i já máme na zahradě plastový trychtýřek, chytře kalibrovaný. Co dílek, to milimetr srážek. Takže v Olešku čtyři kilometry vzdáleném Jiří Knébl naměřil víc než já. Dnes ráno, už hodně dlouho po dešti, jsem odečetl šestačtyřicet. Budu zvědav, jakou sumu mi Jiří oznámí.

Je lepší. Všechno dělá líp než já. Kdyby měl psa, byl by určitě vycvičenější a psovější než naše Gari s Norou dohromady.

Chvála bohu, že má kočku!

Loudáním vpřed

Nora se rozhodla stát se loudou. Možná je to vrtošivá reakce na snahu Gari být první. Někam se jde a už se tam Gari hrne. Do dveří, do vrátek, všude je první. Nora dává najevo, že prostě nechce být první. Ona má vždycky něco důležitého. Ona stojí a hledí. Pak jde a čuchá. Zastaví se a naslouchá. Dostat ji do auta, to trvá věky. Dostat ji z auta – Gari je už dááávno venku a ona hledí. Zvlášť dobře vypracovala figuru mizení. Nastupujeme do auta, Gari už dřepí a kde je sakra ta Nora? Řvu, hulákám.

Vynoří se zpoza vozu. Já jsem přece tady, proč ten povyk?
A zvolna kráčí ke dveřím a těsně pod nimi začne něco očuchávat.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena