Nedovedu určit původ toho svinstva, mimo pochybnost je jeho organický původ. Odbočím: je zajímavé, že svinstvo je vždy organického původu. Mohu se mýlit, ale nevybavuji si žádný příklad anorganického svinstva.

Zpátky k věci samé.
To svinstvo mělo černou barvu, bylo to slizké, ohebné a na jedné straně chlupaté. Viselo to Garině z tlamy a ta potvora se toho nechtěla vzdát. Musel jsme jí rozpáčit čelisti, svinstvo vypadlo a hned se ho zmocnila Nora. Zařval jsem na ni. Ona je poslušnější, takže to hned pustila, ale jen proto, aby tu byla Gari a popadla to a pelášila pryč. Jenže to už věděla, že je zle a pustila to po mém dalším zařvání.

Zahnal jsme psice pryč a na věc zapomněl. Ony ne. Hned následujícího dne vidím Garinu velmi podezřele pelášit k lesu. To už poznáte podle způsobu běhu, že tu něco nehraje, a taky jo, ona to svinstvo našla a spěchala do úkrytu.

Přivolal jsem ji. Poslechla, neochota sama. Zabavil jsem svinstvo. Adjustoval jsem ho do nitra trnkového keře, do pořádné výšky, mimo dosah. Ale nejsem pevně přesvědčený, že se spolu už nikdy neuvidíme.

Kanapíčko

Ljuba onehdy potkala paní doprovázející pejsánka velikosti autobusu. Moc vám děkuju za radu, povídala ta paní. Ljuba se podivila, o jakou že radu šlo. No a pak se vše vyjasnilo.

Potkaly se před čtvrt rokem a paní bědovala, že ten pejsánek velikosti autobusu se pořád sápe na pohovku. Tož jí Ljuba opáčila, že u nás bylo něco podobného, a že jsme tedy pejskům koupili křesílka a od té doby je pokoj. Křesílko za pár šupů z druhé ruky přijde na míň peněz, než pelech z psího obchodu.

No a tak to dopadlo. Kanapíčko z bazaru, na něm pejsánek velikosti autobusu a kolem je spokojená rodina.

Ano, někdy se dá štěstí koupit v bazaru.

Mládež vychovávati 3

Ano, letos už potřetí sem vstupuji se stejným titulkem. Z Gariny se stává přísná vychovatelka! Tentokrát ale nevychovávala nezbedná štěňata, ale rovnou svoji starší kamarádku a v jistém smysli i šéfovou, vychovávala Noru.

Ona má Nora zvláštní vztah k dětem. Ne, že by na ně byla zlá, to určitě ne. Je ale obezřetná. Vysvětlujeme si to tak, že v době štěněcí ji nějaké děti musely nějak trápit. Takže se k dětem nehrne a když dítě přichází na pozemek, pokud to není Dominika, její oblíbenec, nebo Sára, kamarádka, štěká. Zpovzdálí, ale štěká.

Tak se dělo i onehdy. Přišla návštěva, součástí návštěvy bylo dítko. Nora se hněvala. A Gari? Cpala hlavu mezi Noru a dítko. Tohle se nedělá, Noro! Tohle není vetřelec! To je návštěva a k ní dlužno schovati se zdvořile! Uvidíme, zdali se tato výchovná metoda setká s úspěchem. Mé pokusy v tomto směru vedené poněkud selhaly.

Nebylo třeba Poirota

Přišel jsem domů a v předsíni se válely trosky pantofle. Kdopak asi byl původce tohoto zločinu?

V detektivce s Hercule Poirotem by bylo třeba vyslechnout kuchařku, zahradníka, zkonfrontovat šoférova bratrance s milenkou studenta z Oxfordu, který je zde v podnájmu, a pak je všechny sezvat na čaj a tam jim sdělit, jaký je výsledek námahy šedé kůry mozkové.

V naší praxi ale nebylo třeba Poirota. Stačilo oba psíky přivolat a přísně se zeptat: „Kdo to udělal?“

Nora krčila rameny a nonšalantně se rozhlížela a dávala najevo, že ona varovala mládež před neuváženými kroky, a tudíž i anticipovala můj hněv. Víc pro zachování pořádku udělat nemohla, protože dnešní mládež je úplně jiná, než bývala za dob jejího štěněctví, rozumí se horší.

Gari se schlíple odplížila na pelech, přitiskla čumák k podlážce a kroutila oči vzhůru, až jí bělmo zářilo jako rubáš umrlcův.

Vynadal jsem jí. Pomohlo to? Uvidíme. Zůstal ještě jeden pantofel.