Ljuba se vrátila s pejsky z procházky a kouká, Gari má krvavou nohu. To už tu dlouho nebylo, řešili jsme Norinčinu nohu, teď se zájem přesouvá

Tak tedy šla, připravila fáč a nůžky, framykoinový pudr, mastičku, vaničku na mytí a zdravotní šampón. Adjustovala Gari do křesílka, zaklekla a zahájila chirurgický úkon.
Načež se ukázalo, že nejde o ránu, ale o nějaké přilepené červené svinstvo.
Haleluja, miracolo, Kristovy léčebné výkony překonány!

Dodatek: v pelechu objeveno první klíště. Nacucané, mrtvé.

Pes s kornoutem

Gari s Norou tvoří jednotku. Jsou soběstačné, žádné pejsky mezi sebe neopouštějí. Když se někde nějaký vyskytne, přiběhnou, pozdraví a odběhnou. Když je ten cizí pejsek drzý, Garina ho sjede, zaštěká na něho a jde pryč. Jenomže ten včerejší měl na hlavě kornout.
To se dává pejskům a kočičkám a zvířátkům obecně, když mají nějakou ránu na těle a hrozí nebezpečí, že by si ji rozlízaly. Jak Gari, tak Nora by mohly o kornoutu vyprávět, máme ho v garáži na skříni a už ho ani neskládáme (on se dá odkornoutit, aby byl placatý a skladný), protože je líp ho mít po ruce. Nějak jsem nepostřehl, co tomu pejskovi je, běžel se svým pánem velmi svižně. To bylo zájmu ze strany mých dam! Je to re-kon-va-le-scent, upozorňoval jsem.
Nebylo to nic platné. Dámy mají rády pány, kteří jsou v něčem neobyčejní.

Díky tobě, hovado

Kdo v lese zahodí petflašku, je hovado. Nechápu, proč někdo petflašku do lesa nosí, a už vůbec nerozumím, jak ten někdo ji hodí prázdnou do křoví, když už má tu potřebu pořád něco chlastat. Nicméně zahozená petflaška je pro naši Noru vítaná hračka. Já se ale pak stávám součástí té hračky. Musím do ní kopat – pro Noru má smysl, jen pokud je v pohybu, a taková petflaška, jak známo, nemá nožičky, natož křidýlka a tupě se válí tam, kam ji hovado odhodilo.

Nora plní roli jakési hygienické policie, podobně jako sup vyzobávající mršiny. Už jsme spolu odlovili a posléze do koše dopravili (finální fázi obstarávám já) tolik flašek, že by to vystačilo…. na vyrobení určitě basy petflašek, jež bude možno naházet do křoví.

Kráčím, kopnu do flašky, ona popoletí, Nora ji chytí a odnese mi ji k noze, takový je to proces. Když jdu na procházku i s Ljubou, na podstatě to nic nemění, jenom kopeme dva.

Gari se hry neúčastní. A teď se naskýtá otázka pro chytré hlavičky: je Gari moc chytrá na to, aby se stupidní hry účastnila, anebo není dost chytrá na to, aby sbírala petflašky, jež hovada naházela do křovisk?

Jak jsme prchali před koledníky

Ljuba nemá ráda koledování a pomlázky a jsem v tom s ní zajedno – asi jsem naočkovaný ještě z dětství: moje máma také nenáviděla pomlázkové zvyklosti a Míša, moje první žena, s ní byla zajedno. Pomlázkové pondělí jsme tedy strávili částečně v ilegalitě: ráno jsme naskákali do auta, rozumí se Ljuba, já a pejskové, a vyjížděli z vrat právě ve chvíli, kdy se k nám blížili z obou konců ulice davy ozbrojené pomlázkami. Máme rádi vycházkový okruh, to se jede do Zahořan, tam necháme auto a putujeme kolem Zahořanského potoka dolů k Davli, ale ještě před Maškovým mlýnem to zahneme do Zlatého potoka a putujeme zase do kopce, k Okrouhlu a odtud k zaparkovanému autu. Je to nějakých osm kilometrů dlouhá štreka.

No a když jsme tedy dojeli zpátky domů, zaparkoval jsem, zavřel vrata, Ljuba uvařila čaj, načež crrr… a davy koledníků se kupily před vrátky.

Příště zvolíme trasu Zvole – České Budějovice – Liberec – Zvole.