Kouzlo jména
Potkáváme dvojici spřátelených pejsků. Je to francouzská větev plemena pointer, tedy zatímco Gari s Norou jsou angličtí pointeři, tihle dva francouzští.

Jsou to psi, otec a syn. Otce známe už pár let, pak při byl synek. Věděl jsem, že ten starší se jmenuje Ax, druhého jsem neznal jménem, jen od vidění. Onehdy jsem se poptal.

Jmenuje se Denali, vysvětloval mi jeho pán. V jazyce athabaských Indiánů to znamená veliký, vysoký a takto byla přejmenována nejvyšší hora Aljašky Mount McKinley, než přišel Trump a sebral Denali geografům a vrátil ho Indiánům. Poslouchal jsem výklad a říkal jsem si, no panečku, to je krásné pojmenování, krásné a důstojné, však si to ten mladý psí muž zaslouží! Poslouchal jsem a chválil a pak už pošťuchování začalo dosahovat neúnosných mezí, takže jsme se chystali jít každý svou cestou.

‟Tak pojď, Dendo,‟ pravil pan soused a Denda vyrazil, jako by to byl Punťa nebo Azor a ne důstojný Denali.

První letní den
Už včera jsem šel odpoledne do trička, ale k večeru si natáhl svetr. Dneska poprvé v krátkých kalhotách. A Nora?

Rozpomněla se na letní dny a domáhala se lehátka! Máme na terase lehátko, má ho pro sebe hlavně Ljuba, ale dneska byla v práci (jako obvykle, když svítí sluníčko). Gari zřejmě nedávala pozor, zkrátka, vyšlo to tak, že Gari byla kdoví kde a Nora přišla, že chce na lehátko.

Pomohl jsem jí nahoru. Hověla se, načež přišel mrak.

Slezla.

Tento způsob jarního letního dne se jí nezdál šťastným. Doma na pelíšku je líp.

Já v kraťasech vytrval, ale pak jsem si vzal vestičku.

Přeneseně a doslova
Víme, co znamená v přeneseném slova smyslu někoho přečůrat. Znamená to obelstít, podfouknout, napálit, vzít na hůl, ohrát, povodit za nos. A mnohé další, děje se to často a proto jazyk je v tomto ohledu bohatý.

U pejsků je to jednoduché a přímočaré. Jde Nora a vyčurá se. Pak jde Gari a vyčurá se přesně na to místo, kam se vyčurala Nora. Kupodivu se to neděje opačně. Je to podobné, jako když Nora vytáhne paty ze svého pelechu. Gari jí tam okamžitě vleze. Nikoli naopak.

Nějaký důvod to určitě má, ale nepotřebuju vědět všechno.

Máme doma bludičku
Nora má holt svůj věk a musí v noci na záchod. Protože nemůže chodit po schodech, nosím ji z patra dolů a pak zase zpátky. Už pět let. Někdy ve dvě, někdy až v pět, jak kdy.

Dnes v noci mě probudí šramot. Koukám a je tu psí postavička, celá zabalená do deky. Ani čumák nebyl vidět. Vylezu z postele, sundám deku a ona ot byla Gari! Co tu děláš strašidýlko? ptám se jí.

Důstojně se odebrala k Ljubě do pracovny, tam má detašovaný pelech, tam ulehla a zůstala až do rána.
Že by se „zrodila nová tradice‟?

Záhada mokrých tlapek
Když napíšu špinavé tlapky, koho mám na mysli? Kdo sleduje mé líčení psích příhod ví, že jde pravděpodobně o Noru. Prožíváme neobyčejně teplé dny. Odložil jsem rukavice a bundu, pak svetr, dnes jsem byl v tričku a po baráku chodím v kraťasech. Všude sucho. Kde přišla Nora k mokrým špinavým tlapkám?

Možná má někde v nějakém koutě zásobárnu bahna a chodí se tam namáčet. V horku jí to ale nemůže dlouho vydržet.

Jestli ji ale načapám jak běží s kýblem, budu se fakt vztekat!