Drobné mrzutosti a jedna radost
Nejdříve ta radost: dopsal jsem knížku, tedy dopsal jsem příběh do seriálu o agentovi JFK, agentovi, který se stará o rovnováhu mezi paralelními světy a hlavně se stará o to, aby se mezi těmito světy nepašovalo. Příběh se jmenuje Jeruzalémský masakr motorovou pilou a vyjde v únoru, jako desátý svazek té řady!
Teď se vypláču z těch mrzutostí.
Román Rock mého života pořád ještě nepřišel z tiskárny, takže předvánoční trh je v prdely a já jsem už zcela autenticky nasranej. Naposledy jsem se setkal s obdobným šlendriánem někdy za totáče, v posledních sedmnácti letech tedy ne.
Mrzutost číslo dvě: jak jsem si tu postěžoval na to, jak jsem píchnul gumu, tak ono to tak nebylo, já jsem nepíchnul gumu, ale někdo mi na třech místech pneumatiku probodal. Takže mi ji v pneumatikárně v Ohrobci opravují.
Třetí mrzutost: pracoval jsem na zahradě a píchnul jsem se do oka jehličkami z borovice. Takže sotva vidím na klávesnici.
No a naposledy: včera jsem byl cvičit wu šu a nevzal jsem si mobil. Cvíčo trvá hodinu - a Ljuba byla cvičit taky wu šu, ale v Praze. Jenže pak jsem se stavil v Olešku u Kneblů, aby mi tam nakapali do oka kapičky a zakecal jsem se a Ljuba v Praze docvičila a nemohla se mě dovolat a měla starosti, že mi to oko vypadlo nebo tak něco.
Takové to jsou radosti (jedna) a mrzutosti.
Jo a ještě jedna radost, dostal jsme nápad na pohádku o trpaslících. Bude hotová o Ježíška, zveřejním .

Konečně jsem dvouokec
Omlouvám se za výpadek ve vyprávění o člověčích případně psích příhodách - minulý týden jsem si vrazil borové jehličí do oka a měl jsem problémy s koukáním na obrazovku. Vyléčila mě částečně má regenerační schopnost, částečně oční mastičku, kterou mi předepsala hodná paní doktorka Secká na Senovážném náměstí v optice.
Léčba se neobešla bez komplikací.
Mastičku jsem si přinesl večer domů, oko namazal a mastičku nechal na stole, abych ji našel ráno, až si budu oko mazat znovu. Měl jsem ho mazat třikrát denně. Ráno jsem vstal, šel mazat oko, jenže mastička na stole nebyla. Bylo mi jasné, co se stalo. Mastička padla za oběť uklízecí zběsilosti.
Kampak mohla Ljuba mastičku uklidit?, přemýšlel jsem.
Především ji mohla hodit do koše. V koši nebyla. Pak ji mohla dát do krabice s léčivy. Zdánlivě to bylo pravděpodobnější místo, než koš, ale jen zdánlivě: do krabice se dávají nepoužívané léky. V krabici nebyla.
Zapojil jsem detektivní kolečka v mozku a přemýšlel jsem jak primář Longin. Mastička nebyla jediná věc hodná uklizení a odklizení. Ještě tu byly... pasti na myši!
Ano, jako odpověď na můj nedávný lov na myš ve špajzní skříni mi poslala kamarádka Dagmara tři patentní pastičky z Kanady. Ležely na stole, teď tu neleží.
Šel jsem za Ljubou.
"Kam jsi uklidila pastičky na myši?"
"Myš se vrátila?"
"Ne, potřebuju si léčit oko."
Podívala se na mne pátravě. Jistě ji napadlo, že oko by mohlo počkat, že spíš bych měl léčit něco jiného. Nicméně šla a na jednom velmi nepravděpodobném místě mi ukázala tři pastičky na myši... a krabičku s mastí na oko.
Léčba mohla začít a ejhle, jsem zdráv.

Poučení od GPS
Tak konečně jsem plnohodnotným technomanem - koupil jsem si GPS navigaci. Připomenu netechnomanům, že je to zařízení, které obsahuje mapu a je schopno určit polohu, kde se právě nachází, s přesností v řádu metrů - podle družic, které momentálně jsou tam někde nahoře na oběžné dráze. Onehdy jsem byl v Brně a podle GPS našel hotel Avanti. Připadalo mi sice, že mě GPS vede nějak divoce, ale nakonec jsem do hotelu dorazil. Další zkušenost - měl jsem navštívit známého v Jevanech a nabyl jsem hrubých pochybností, když mě GPS na Vyžlovce hnala doleva na Kolín a ne doprava. Navíc neznala ulice v Jevanech.
Včera jsem byl v Plzni, chtěl jsem na náměstí Republiky, i tam mě hnala nějak divoce, a zpátky, když jsem pak potřeboval do Mikulandské ulice, měla velmi prapodivné představy, kudy se do Mikulandské ulice dostat. Takže jsem nabyl pochybnosti.
Nicméně, jedno jsem si potvrdil - ovšem je to přesvědčení přesvědčeného.
Do Plzně jsem jel od nás ze Zvole, tedy do Vraného, pak do Lahovic, odtud do Radotína a nahoru na dálnici. Protože tam ještě není okruh, ten nějaké firmy velmi vlažně předstírají, že staví - za peníze daňových poplatníků se velmi dobře předstírá práce za stavu, kdy líní, hloupí a neschopní úředníci na průběh stavby zřejmě nedohlížejí, protože by to nemohli nikdy trpět, takové flákání, což mi musí potvrdit každý, kdo někdy viděl stavět dálnici v Německu nebo ve Francii (viděl jsem to), zkrátka, jel jsem ukrutnou zácpou, na jedničku, takže jsem spaloval zbytečně benzín, zamořoval jím vzduch a ztrácel čas (státu je to jedno, z benzínu má daně, které používá na uplácení voličů).
Když vyrazíte na cestu, GPS spočte, kdy tam budete. Vyšlo mu, že bych měl být v Plzni za hodinu. Kvůli zácpě jsem nachytal půl hodiny navíc - když se vlečete zácpou, ty minuty jen skáčou. Pak jsem se na dálnici dostal a snažil jsem se ztrátu dohnat, abych na schůzce byl včas. Jel jsem, dejme tomu, svižně.
Dohnal jsem na těch cca 100 kilometrech čtyři minuty.
Poučení, které z toho plyne. V autě je strašně snadné získat časovou ztrátu. Stačí někde zastavit, jedna objížďka, jedna zácpa. Ale ani tak zvaná rychlá jízda nevede k nějaké zásadnější nápravě, jen se zvyšuje riziko. Každá rychlá jízda je riskantní a čím rychlejší, tím riskantnější, a kdo říká, že jezdí "rychle, ale bezpečně", si lže do kapsy.
Zatím ta GPS má - pro mě - jediný smysl, výchovný, že potvrzuje, co jsem už věděl, že se rychlou jízdou v hustém provozu nic nezíská, jen nebezpečí. Teď to mám jaksi technicky potvrzeno.

Hlavně nevzbudit miminko!
Odpoledne jsem navštívil dceru Irenu a vnučku Dominiku. Bart mě vítal u vrátek - navykl si na přebývání v boudě u vrat. To za mých časů nebývalo - přitom zdědil luxusní boudu, dřevěnou, s předsíňkou, po svém předchůdci Gordonovi. Ale nikdy v ní nechtěl být.
Pozdravili jsme se a hned na začátku návštěvy jsem ho upozornil na to, co mi říkala Irena po telefonu: hlavně nevzbudit miminko. Nebudu z toho dělat napínavou kovbojku, miminko jsme nevzbudili. Nicméně i přes to byl průběh dalších dějů dramatický.
Prošel jsem zahradou, Bart mě vedl. Odemkl jsem, Bart běžel přede mnou po schodech. Šeptnul jsem na něho, ať čeká - on si otevírá dveře sám a to věru není tichý proces. Bart tedy počkal, já vzal ohleduplně za kliku, pootevřel jsem dveře, tiše jsem zavolal svoje "ahoj" a to už Bart nevydržel, vletěl dovnitř, dveře se rozletěly a třískly o zeď a Bart šlápnul do kýble s vodou. Zvrhnul kýbl, voda se rozlila a Bart tam stál a ohlížel se po mně:
To já nebyl, pane! To byl ten pitomej kýbl!
Miminko jsme nevzbudili. Spinkalo na zahradě v kočárku, na druhé straně domu.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena