Pravidelným čtenářům nemusím vysvětlovat, co norský fotbal je. Hraju ho s Norou a pravidla jsou proměnná. Kope se při tom do míče, honíme se, taháme se o míč, zahazuju míč. Tento míč je speciální pejskovský. V jádru je normální gumový míč, kolem jsou popruhy a na dvou pólech má konopná lana.

Už před časem přišel o lana – s nástupem Gari se zvýšila jeho zátěž. Pak z něho spadly popruhy a onehdy ho Gari vzala do tlapek a vykousala do něho díru. Místo míče máme gumový pytel a s tím se nedá hrát žádný fotbal, norský jako nenorský.

Smutek? Pustota?
Však nastanou dnové jiného míče a začneme psát další slavnou kapitolu norského fotbalu!

Čtyři v jednom

Chodíme teď na procházky v pěti – Pepík s Věrou a Vojtíškem jsou na prázdninách, takže kompletní procházková sestava je Gari s Norou, Fanánek s Pepinkou a Bertík jako znepokojivý element kroužící kolem. Včera odpoledne jsem byl sám jen se čtyřkou, bez Bertíka, ten byl někde se svými pány. Pejskové nezlobili a celou cestu do Zlatého údolí, v údolí i nazpátek jsem je měl na očích. Dali by se vyfotit, aby byli na jednom obrázku a mohl jsem je Věře a Pepíkovi poslat – telefonem?

Kdybych se vybavil pořádný fotografickým nádobím, to by bylo jiné kafe, ale ten telefon přece jenom má menší možnosti. A přece se mi to podařilo – jedinkrát. Zde výsledek mé snahy, vlevo nahoře prchá Fanánek následovaný Pepinkou, Nora se ráchá vpravo a dole vypadává ze záběru Gari.

Čtyři (jeden bez hlavy) v jednom

Koncentrace pejsků

Je to něco jako chlupatý výbuch, když se vyhrnou ze vrátek. Vede Fanánek, je největší, nejsilnější. Zde na fotce se na druhé pozici drží Pepinka a hned na ní je nalepený Bertík. Gari výbuch uzavírá. Kde je Nora? Ta to chtěla nějak chytře oběhnout a dopadla podle přísloví o spáleném chytrákovi.

Po výbuchu se pejskové už nikdy po celou dobu procházky nezkoncentrují na jednom místě. Pětičlenná smečka je útvar statistický a bylo by třeba hodně výkonného počítače, aby zvládl trajektorii každého z nich ve vztahu k ostatním.

Možná, že výsledek by byl podobný matematickému modelu Velkého třesku.

Velký třesk

A je ze mě kačer

Kačer neboli geocaching member. Mám v mobilu aplikaci Geocaching a spolu s Dominikou a duem Nari a Gari jsme společně našli první kešku, byť s nápomocí přítele na telefonu Jirky Knébla, takto zasloužilého geocachera vysoké hodnostní třídy.

Začalo to ve Zlatém údolí, kde jsme byli na procházce v rozšířené sestavě, tedy naše Duo Chichos plus Fanánek, Pepinka a Bertík. Dominika se pokoušela na takřka vyschlém Zlatém potoce postavit přehradu a já zatím spočinul velebným zadkem na pařezu a zpovzdálí sledoval její pošetilé počínání. Když tu padl můj zrak na cosi u úpatí pařezu, odhrnu úlomky kůry a ona tam keška: krabička s notýskem a tužkou. Hned jsem volal Jiřímu, že ač nekačer, žádné elektronické zařízení nemaje, našel jsme kešku. No a pop návratu domů jsem nainstaloval aplikaci, bylo to v sobotu, a v neděli ráno v sestavě už popsané vyrazil na první lov.

Nemám se čím chlubit, bylo to trochu jako v té anekdotě vyprávěné Janem Werichem o tom pánovi, jak mu chtěli ulehčit vstup do klubu hádankářů a dali mu zkušební přijímací hádanku, co je to, sedí to u boudy a dělá to haf haf. Tady v tomto mém případě mi aplikace radila cosi o lavičce, ba i fotka lavičky tam byla, ale na místě samém aplikace pořád ukazovala někam jinam a kroužil jsme kolem hodně podezřelého pařezu a nenapadlo mě, že keška bude schovaná pod sedákem té lavičky. No a byla, k čemuž mě navedl Jiří.

Kde je ta lavička nepovím, protože tajemnost a nesdílnost patří ke kačerově výbavě, stejně jako pevné boty a registrace na serveru Geocaching.