Končí šichta
Je neděle večer. Dodělávám poslední comicsovou tabuli do Péráka, Neviditelného psa mám hotového a ještě musím dopsat Hyenu. Garina už je dávno v pelechu, odchází do něho v osm. Brzy bud deset. Vím, co bude za chvíli.
Gari se vyhrabe ze svého pelechu tady u mě v pracovně a odbelhá se do ložnice. Taky má svou pracovní dobu.
Ohlédnu se. Ano, Nora se zvedá a hledí na mě: mám padla. Už mě nepřemluvíš, abych se u u tebe dřela dál.
Nebudu tě přemlouvat. Taky to zabalím, Noro.

Zmizík
Odpoledne bylo poněkud rušné. V neděli jsem odklízel jehličí ze střechy stání pro auta a v pondělí jsem musel číhat, ž se uvolní obecní kontejnery, abych jehličnaté nadělení odvezl. Takže to bylo pořád sem a tam, vrata otevřít a zavřít, psi se pletli a pak večer, když jsem je počítal, místo dvou byl jeden.

Jenže… to je ta výhoda. Ani Gari, ani Nora nezdrhají. Ani na procházkách se nikdy neztratila ani jedna, ani druhá ani ně, ani Ljubě. Zatímco tedy lidé v mé situaci běhají po okolí a volají a vyptávají se, já jdu: do komory… do garáže… ano, Gari zůstala zavřená v chodbě do garáže.

Tak pojď, ty Zmizíku. Jako náplast na nervy dostaneš žvejkací tyčinku. Nora, přestože se neztratila, dostala také. Když jedna, tak druhá, this is the way.

Volání jara
Jaro přichází, Nora ožívá. Jsou to maličkosti. Ještě nedávno jsem ji musel přemlouvat, aby šla s námi na odpolední procházku. Teď? Sama se sápe z pelechu. Obnovila tradici štěkání na koloběžku. Naučil jsem ji tolerovat cyklisty, ale koloběžky neuznává. Věřil jsme, že se s jejcich existencí smířila, ale Teď znovu zaujala tvrdý kurz..
I tak se může projevovat jaro.

Zhoršilo se počasí
Vrátili jsme se s Ljubou z města. Když jsme odjížděli, bylo jaro, svítilo sluníčko, kvetly kytičky a tráva se už zelenala. Vrátili jsme se za deště, větru a šera.

Těšili jsme se domů, to jistě věříte. První starost je o pejsky. Pojďte se vyčůrat, zvu je už mezi dveřmi.
Nora vyběhne a dá se do díla.
Gari vystrčí čumák a podívá se na mě. Nejsem padlá na hlavu, sděluje mi. Do toho nejdu. Počkám si, až zase bude hezky.
Počkáš, holka. Čtrnáct dní… měsíc… Jen si čekej!

Obdivuhodný vytrvalec
Na ranní procházce našla Gari hus kosti, zřejmě hovězí. Neřešme, kdo jí kam pohodil. Našla ji, obrovské bago, div jí nevypáčilo tlamu. Psovi kost sluší, nechtěl jsem jí kazit radost. Ono ji to omrzí, řekl jsem si.

Omrzelo, ale až když jsme byli skoro doma. Táhla ji dobře kilometr. Zahodila ji nedaleko Prasečáku a to pravidelní čtenáři psích příhod vědí, že odtud je to k nám coby kamenem dohodil.

No jo, ale když jsme šli odpoledne, opět kolem Prasečáku, Gari kost našla a nesla ji s sebou… celou dvoukilometrovou trasu! Dotáhla ji chudák až k brance a teprve tam jsem jí kost sebral a pro jistotu hodil do popelnice. Takovou výdrž měl nebožtík rotvajler Bart, ten nacházel a nosil tenisáky, kdežto jeho předchůdce vlčák Gordon nosil domů klacky.