Koledníků se bojíme
Gari s Norou jsou vždycky první u dveří, když někdo zazvoní, skáčou u nich, ohlížejí se, kde jsem, proč se tak flákám, ať koukám co nejrychleji otevřít a když se konečně nesnesitelně pomalu přiloudám a dveře otevřu, vystřelí ven a řvou u vrátek.
Tak je to vždycky, ať přijde kdokoli, známý, neznámý, pošťák nebo návštěva z Marsu.

Nesmí to být koledník
Koledníci jsou bytosti podivné, vzrůstu malého, hlasu tenkého. Ke dveřím Gari s Norou doběhnou, ale tam zůstanou a štěkají z bezpečné vzdálenosti a čekají, až to s koledníky vyřídím. Když se vrátím, je na nich vidět úleva. Tentokrát to dopadlo dobře. Ale co příště? Zvládne to pán? Měla jsem pocit, že už to bylo tentokrát na hraně a že to nedá!

Nezklamal jsem, zvládl jsem všechny koledníky (u nás to obstarávám já, jak jste pochopili). Už v tom mám praxi. Koleduje se přece každý rok a to je furt, nezdá se vám?

Po Velikonocích
Dojídáme nabarvená vejce, už mi lezou krkem. Což o to, ale pejskové na to mají jiný náhled. Koledníci zacházeli s vykoledovanými vejci nešetrně a na asfaltu na ulicích všude kolem je to vidět. Ráno to bylo i se skořápkami, takže jsem musel pejsky držet zkrátka, nerad bych, aby měli kvůli návratu jara zdravotní problémy. Večer už to jsou jen hnusné fleky na asfaltu.
A hnus, to je něco pro vás, viďte, Gari, Noro a všichni ostatní pejskové?

Opuštěna
Odpoledne jsem se vypravoval na procházku. Ljuba byla doma a učila se roli. Gari už vartovala u dveří, kdežto Nora obejdovala a dělala ksichty, takže rozhodnuto, že zůstane doma.

Vrátili jsme se na tři čtvrti hodiny. Ljuba hlásila, že sotva jsme vypadli, Nora běžela ke dveřím a tvářila se tragicky. Třikrát se to opakovalo. Když pak jsme se opravdu vrátili, Nora s Gari se vítaly a líbaly, jako kdyby se rok neviděly.
Jsem zvědav, jak to bude zítra…

Jako štěňátko, jako bába…
Noru musím nosit do schodů a ze schodů a taky jí pomáhám do auta a z auta. Má trvale poškozenou páter a nesmí a nemůže skákat. O dva roky mladší Gari skáče do auta bez problému.

Skákala. Včera už jsem jí dával pomocnou ruku a dnes jsem ji nakládal stejně jako Noru. Ven to šlo, dovnitř ne. Holt, věk je věk, mně to povídejte.

Večer se vrátila Ljuba z práce a Gari ji vítala. Lítala kolem ní, skákala, kroutila se, div nedělala kotrmelce.
‟Máme štěňátko,‟ volala radostně Ljuba.
Máme momentální štěňátko, pomyslel jsem si, ale nechal si to pro sebe.