Klasický to jev, kočka na stromě. Dvakrát v životě jsem tahal kočku dolů, jednou úspěšně, podruhé neúspěšně – bylo to v zimě, mrzlo až praštělo, já za ní lezl a ona přede mnou prchala a vylezla tak vysoko, že už jsem za ní nemohl. Chodil jsem kolem toho stromu (za ohradou Hlavního nádraží) několik dní, choulila se tam mezi holými větvemi, až tam jednoho dne nebyla. Občas si na ni vzpomenu, jako třeba teď.

Kočka kterou jsme našli s Gari a Norou na stromě, ta určitě slezla, sotva jsme vytáhli paty (dohromady deset pat, uvědomuju si!). Ani se moc nebála. Pejskové na ni ani moc nedoráželi. Bylo to takové klidné setkání – pejskové vyhnali kočku na strom, kočka visela na stromě, nikdo se nerozčiloval, věci šly tou cestou, jakou mají jít.

Tak už zase jděte

Kudy kudy cestička

V neděli se u nás jely cyklistické terénní závody Brody. Kudy povede trasa? To byla důležitá otázka, protože opravdu nestojím o to zaplést se s Garinou a Norou do peletonu dvou set rozhicovaných bikerů. Závod se připravoval několik dní dopředu a po cestičkách byly vidět šipky a na stromech fáborky. Brodů v tomhle suchém lese moc není, v tomto ohledu si bikeři museli vypomoci fantazií. Zato krpálů pro jízdu nahoru a zase dolů je tu víc než dost. Kudy mám jít s pejsky, abychom se nepotkali?

Nakonec jsem volil cestu na Homoli, skálu nad Vltavou. Je to příjemná procházka v podstatě po rovině, začíná kousek za Zvolí, za fotbalovým hřištěm, jde se lesem, všechno to tam pěkně voní, i naučné cedule si tam můžete přečíst… a bác ho, cedule BRODY 25 KM…
Šipka vedla rovnou na tu skálu. No, nepotkali jsme ani jednoho bikera. Třeba napadali z té skály do Vltavy a pak uplavali k Neumětelům jako Horymír na Šemíkovi. Ale spíš jsme přišli s křížkem po funuse. S pejsky po Brodech.

Běžec 1, běžec 2

U nás je to jiné, u nás jsou běžci dva a chodec jsem já. Model inzerovaný v titulku jsem zaznamenal včera, když jsem do municipálního kontejneru sypal ofidlané větvičky břečťanu (fidlala Ljuba, já jsem sběrač a odvozce). Z lesa vyběhl pán doprovázený pejskem. Pán velmi svižně klusal a pejsek metelil vedle něho, držel se ho, jako kdyby byl ne na vodítku, ale na ocelové tyčce. Vypadali jako motorka se sajdkárou, rozumí se, že pejsek byl ta sajdkára. Uvádím to jako kuriozitu. Běžec nejsem, jsem severský chodec (nordic walking – s hůlkami) a pejskové, ti rozhodně na tyčce nejsou. Drží se na dosah píšťalky, ale to zase ano, velmi spolehlivě.

Nora slovům nevěří

Občas je třeba doplnit nádržku v cukubai vodou. Tenhle cukubai, to je atribut japonské zahrady, v nádržce je akvaristická pumpička a ta žene vodu trubičkou do přepadu a trubkou teče do kamenného umyvadélka a odtud zase do nádržky, co je pod umyvadélkem, a tak pořád dokola. Časem, jak řečeno, je potřeba vodu doplnit.

K tomu slouží zahradní hadice. Nora leží na rohožce před vchodem, to je výchozí situace. Jdu k hadici a popadnu ji. Vlídným hlasem oznamuju Noře, že nemám ani v nejmenším nějakou špetku úmyslu, že bych ji měl sprchovat: je čistá, nevrátila se z lesních bahen. Nora neuteče, jenom vstane a tváří se, že si vzpomněla, co důležitého má vykonat za rohem. Nespěchá. On to není zas tak moc důležitý úkol, ale bylo by dobře ho mít z krku.
Zajde za roh ve chvíli, kdy dorazím k cukubaii. Naplním nádržku, vrátím hadici na místo a Nora se vynoří zpoza rohu a zaujme svoje místo na rohožce.
To je psů, kteří důvěřovali hadici. A jak dopadli? Byli osprchovaní.