Klub podivných zpoždění
Gilbert K. Chesterton napsal půvabnou knížku Klub podivných živností. Nevím, zdali někdy vznikl takový klub (například psaní internetových novin, zdalipak by bylo vhodnou vstupenkou do takové společnosti?), nicméně včera byla šance založit Klub podivných zpoždění.

Už to bylo na podiv, že všichni, kdo by měli šanci na vstup, přišli včas. Což je - jak napadne důvtipnou hlavu - bylo dáno tím, že pozdě přišli všichni účastníci, tudíž se sešli v jednu chvíli, čili včas - a přece později, než bylo domluveno. Byli jsme tři, Ljuba, moje dcera Irena a já.

Já se zdržel takto: odpoledne jsem měl seminář v Institutu digitální fotografie IDIF v Hálkově ulici nedaleko kostela sv. Štěpána. Schůzka byla na Újezdě. Šel jsem tedy pěšky do Vodičkovy, Žitnou a Školskou, před někdejší Vyšší dívčí jsem nasedl na devítku a jel jsem spokojen, jak jsem to chytře zařídil, spokojen až do té chvíle, než jsem shledal, že jedu na opačnou stranu. U svatého Jindřicha jsem vystoupil a to zrovna odjížděla devítka na opačné koleji, tedy ta správná. Což byla příčina mého zdržení.

Ljuba se zdržela, protože jela autem ze Zvole. Dojela dolů s kopce do Vraného a tam - zastavit stát, shluk lidí a hasiči. Nikde plameny, nikde kouř. Před ní žebřík. Nejdřív ji napadlo, že to jsou nějací hasiči začátečníci, protože žebřík nevedl k domům, ale nějak šikmo, stranou, do lesa. No a vida, žebřík vedl na veliký smrk a nahoře na špičce seděl kluk a brečel, protože vylezl nahoru a bál se slézt dolů. Až když ho hasiči sundali, mohlo se jet dál. Tolik její zdržení.

Irena se zdržela, protože jela z Letné tramvají a tramvaják se splet a zapomněl přehodit veksl a zahnul jinam a ohlásil hlasem nejistým změnu trasy a lidi řvali a on je odvážel stále více k východu, místo na západ, pak už jen otužilci zůstali na palubě ve víře, že někdy najde cestu, nakonec vystoupila i moje dcera a ta tramvaj možná ještě teď ujíždí pryč a nevylučuju, že se nešťastníkovi nikdy nepodaří vrátit se zpět, takže se možná s ním jednou setkáte, až budete na výletě za Uralem - pokud tam uvidíte jet tundrou tramvaj a v kabině bude vousatý muž se zoufalýma očima, bude to on, zbloudilý tramvaják.

Že by jaro?
Na jaro jsem si zakázal myslet a opravdu jsem na ně nemyslel ještě 21. března, kdy jsem se oháněl hráblem a uklízel na chodníku sníh. A že ho bylo, možná nejvíc, co za krátkou dobu spadlo. Nohavicovu písničku o tom svinstvu, co padá za límec, jsem dostal mailem nejmíň tucetkrát.
No a vida, zdá se, že je po všem. V neděli jsme byli s Ljubou a Iris na půldruhahodinové procházce po okolí. Vrátili jsme se navlhlí a zabahnění. Tak to chodí - člověk si stýská na "to svinstvo" padající za límec a dostane se mu nadělení svinstva bahnitého. Potom přijde sluníčko a s ním nesnesitelné vedro!

Ale ne, opravdu mám z jara radost. Dokonce přidám jedno přírodní pozorování, i když si nejsem jist, zdali to není nějaký omyl.
Ale než se k němu dostanu, ještě se vrátím k jednomu přírodnímu pozorování z nedávné doby, kdy jsem upozorňoval, že u nás v lese jsou jednotlivé vyvrácené stromy. Kamarád Hobbit mi poslal toto vysvětlení:

Hobbitovo vysvětlení
Mokrý sníh většinou dělá rozptýlené polomy - je to noční můra lesáků, protože musí stahovat dřevo po jednotlivých kusech z obrovské plochy. Vichřice dělá "čistší" práci. Důvodem je kombinace několika náhodných faktorů - umístění stromu, růst větví (způsobem, že hodně zadržují sníh). Mělčí kořeny (když je pod ním například větší kámen nebo skála). Při poryvu větru se koruny rozhýbají různě. Stromy o sebe často narážejí, čímž se vlastně podpírají. Někdy dojde k takovému pohybu, že strom nic "nepodrží". Pak dosáhne kritického bodu a strom se vyvrátí nebo rozlomí. Rozlomení ještě občas vzniká prostým přetížením koruny - projdi se někdy v lese po vydatné chumelenici a při oblevě. Stromy jsou přetížené sněhem a sténají. Nejsou všechny stejné, některé jsou silnější, některé slabší. Některé sníh shodí ze svých větví, některé mají tu smůlu, že je sníh zlomí.

Tak už to víme.
Co ale nevím, je toto: je možné, že by se už ozvaly žáby? Včera večer jsem slyšel cosi skřehotavého a dnes ráno opět. Jestli to byl pták, tak chodil k žábám do jazykového kurzu. Ale na opravdové žáby je snad ještě brzy, ne?

(Poznámka redakce pro některé čtenáře: Bartovi nic není, žije spokojeně se svou paní a majitelkou, dcerou pana Neffa Irenou, na Mrázovce. Jen se tam holt pan Neff teď tak často nevyskytuje, aby o Bartovi mohl častěji psát. JAG)

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena