Po každé procházce chytání klíšťat – statistika selhává, jednou chytnu 6 kusů na Gari a 3 na Noře, podruhé je to opačně, zákonitost žádná. Zvláštní je, že jde z 80 % o klíšťata pochodující, nikoli zakousnutá, tento poměr je více méně stálý. Stálý je i můj hněv, abych tak řekl. Ten vyvrcholil včera návštěvou na veterině. Tam mi doporučovali tabletu, ono to doporučení samo o sobě bylo půvabné: že když se to klíště zakousne a napije se té otrávené krve, chcípne.

Potíž je v tom, že nechci, aby Garinka a Norinka měly otrávenou krev. Já chci, aby Garinka a Norinka byly bez klíšťat. Takže nakonec došlo na kapičky. Kdysi jsem používal Frontline, ten se prý snad nedělá, nebo co, zkrátka byly to jiné kapičky. Následovala procházka – a ve výsledku jedno zakousnuté klíště, ale to mohlo být přehlédnuté, od minule. Podám zprávu zítra, a věru že doufám, že se budu moct věnovat záživnějším tématům.

O něčem jiném

Konečně jiné téma, než ta svinská klíšťata – včera ani jedno! Kapičky zabraly spolu s obojky a Gari s Norou jsou čisté. Nuže, k věci – naproti mají nového pejska, holčičku Sisi. Nějak mi ušlo, jaká je to rasa, říkali mi to, ale zatím je to zcela prostě pejsek. Má to pár týdnů věku a včera jsme ho potkali. Tedy, jeho paní a staršího pejska, taky holku Míšu. Odnaproti, ano, tam měly Sally, kterou jsme s Ljubou venčili, když nám umřela Iriska a stejskalo se nám po pejskovi. Tak Sally taky umřela. To je právě to smutné na soužití se psy...

Sisi je veselá, podnikavá, už pochopila, že se doma nečurá – příjemná to změna! Gari s Norou byli první pejskové, které potkala. Bála se náramně a schovávala se své paní mezi kotníky a vykukovala zpoza bot jako z domečku. Za chvilku se osmělila a už se odvážila od nohy ujít deset centimetrů. V seznamování budeme pokračovat.

Znovu Sisi

Sisi odnaproti pomaličku vchází i do našeho života. Už to není jenom malé černé štěňátko. Je to flat coated retrívr a čtu, že je vyšlechtěn křížením novofoundláka, labradora, irského setra a nejspíš i border kólie. Osobní zkušenost mám z novofoundláky a irským setrem.

Novofoundláka měl jeden můj známý. Vodil ho do hospody, pes si lehl pod stůl a tam podřimoval. Když ho podřimování omrzelo, vylezl (to se musel držet stůl), čumákem srazil pána ze židle a donutil ho jít domů. No a ten irský setr, pěkně zrzavý, ten se vyskytoval, když jsem ještě bydlel na Mrázovce. Vyskytoval se všude a pořád, protože proskakoval plot a venčil se sám.

Tak uvidíme, kterým směrem se Sisi pohne. Zatím se odvážila na metr od nohou své paní, to je velký pokrok.

Uječená

Nora se v poslední době naučila ječet. Tedy, ona je ječivá odmala, ale teď ječí pořád, nebo skoro pořád. Sedím u stolu, píšu, Nora i Gari leží opodál. Pak něco řeknu, něco – cokoli, z čeho se dá usoudit, že půjdeme ven. Nora se vymrští a s jekotem se žene po schodech dolů. Zatím jsem nepřišel na žádný tišicí prostředek. Nepomáhá ani příkaz sousedky Miládky „drž hubou“, nepomáhá „pššššt“ Strýčka Jedličky, vliv nemá ani můj klid, ani můj hněv. Prostě ječí a Gari za ní běží – jak se patří – mlčky.

To se děje, i když nehodlám jít na procházku, když řeknu něco, co nemá s procházkami nic společného.
Prostě, je uječená, třeba je to věkem.