Za počasí rozhodně ne ideálního jsme v neděli odehráli další kolo hry Kellyho výpravy. Slavný mág magistr Kelly zápasí se zlým, jakož i zrádným pomocníkem Krobotem. Pomáhá mu sedmičlenná družina ve složení Matýsek a kačenka, Dodo, Michalka a Adélka a Táda a Fína, beru to geograficky, od Oleška po Břežany. Zápas trval několik hodin, byl krutý, avšak vítězný, démoni poraženi a Kelly odměnil bojovníky hostinou. 
Magistr měl velké oči a obdařil výpravu příliš velkým počtem buřtů. Zbytek odnesen k nám domů a skončil v lednici.
V noci, kdy lidé jdou spát, si kuchyňské přístroje povídají.

„Holky,“ oslovila lednička své kamarády myčku a sporák, „oni do mě strčili buřty!“
„Jak, buřty...“ nechápal sporák. „Něco jako vegetariánské biobuřty?“
„Ne! Uzené maso. Prostě – buřtovaté buřty.“
„To mě podržte,“ děsila se myčka. „Doufám, že je budou jíst z papíru a nenakrájí si je na talíř. Přece nebudu mýt nádobí po nějakých buřtech.“
„Hlavně aby je jedli studené,“ mínil sporák. „Přece nebudu péct buřty!“
„Vám se to žvaní! Vám se nic neděje! Jenže já už ty buřty v sobě MÁM!“
„Snad to nemysleli vážně. Třeba to paní přinesla jako dekoraci do divadla. Nebo to bude pán fotit. Nebo je to pro Noru,“ těšil ledničku sporák.
„Nevím,“ pravila smutně lednička. „Jen jedno vím. Svět už nikdy nebude, jako býval.“

K tomu dodám, že se buřty už nikdy nebudou opakovat. Navíc, jsou to kvalitní buřty bez těch ohavných cihel špeku. 
A ještě navíc – vyčaroval je magistr Kelly.

Škola odvahy 

Večer se zvedl silný vítr. Na poslední procházku jsem šel s Norou asi v deset. Byla to jen malá obchůzka bloku, přerušená krátkým čuráním na travnatém pásu u silnice. Nora možná ještě nezažila takový vítr, zastavovala se a ohlížela se po mně, snad v naději, že tu nepříjemnou věc nějak zastavím nebo zruším.

Za rohem to už bylo lepší, tam domy stály větru v cestě, ale jak jsme zabočili do naší ulice, začalo to nanovo s plnou silou.

A co horšího. Sousedi na rohu mají na chodníku složený drobný štěrk na podsypání dlažby a přikryli ho plachtou z nebezpečně šustivého plastu. Vítr nadouval cíp plachty a lampa na to svítila z takového úhlu, že na chodníku chvilku tančila klekánice, polednice i Baba Jaga.

Nora se polekala a odběhla na druhý chodník. Neutekla, jen tam stála, naježená, a pokukovala po těch příšerách.

“To je přece plachta,“ konejšil jsem ji. „Podívej, není to žádná příšera!“

Přišlápl jsem neposedný cíp. Nora koukala, váhala, zdali může uvěřit, pak opatrně, širokým obloukem, přeběhla ulici a váhavě se blížila k hromadě. Každým krokem byla polednice méně polednice či večernice a pak už to byl jen kopeček písku.

Vyběhla nahoru a vítězně se rozhlížela. Pak se na mě podívala.

"Proč tak srandovně hopsáš, pane? Snad se nebojíš, vždyť je to jenom obyčejná plachta, co sebou mrská ve větru!" 

Čas mokrých psů

Nastal čas mokrých psů, a tudíž i zabahněných psů. U nás byla perspektiva tohoto času součást výběrového řízení plemene. Koupelnu máme v patře, a proto je třeba volit plemeno o přenositelné váze. Max pětadvacet kilo – a máte o důvod víc, proč si pořídit pointera.

Nora je zatím v polovině této váhy a statečně se té metě blíží, roste jako z vody. Přenositelná je. Vracíme se z procházky, Nora je mokrá a kape z ní bláto. Takže už ne nádržka na vodu na zahradě, tohle potřebuje vanu. Když Ljuba poprvé instalovala Noru ve vaně, nastal zápas, Nora se snažila vyskočit ven. Podruhé už jenom ve vaně stála a klepala se. A protože je to osoba inteligentní, zjistila, že teplá sprcha je jev příznivý, že není nejmenší důvod proč ji nemít rád. Takže už napotřetí Nora ve vaně seděla a s blaženým výrazem vyčkávala ty hladivé proudy teplé vody. Možná, že se dočkáme chvíle, kdy i za sucha bude vyhledávat lesní mokřadla, aby se vany dopídila, ale nepředbíhejme, zatím zápasíme s bahnem přirozeným, nevynuceným.