...boli bysme všetci v riti, to určitě. Sekal jsem trávu na louce, kterou chceme s Ljubou změnit v rajský koberec. Ljuba s pejsky se na mě přišla podívat zrovna ve chvíli, kdy jsem končil. Pomohla mi půjčovňáckou bubnovou sekačku naložit do auta (ve dvou je to hračka, v jednom to nejde, jak jsem později zjistil) a že půjde s pejsky domů pěšky a já zatím odvezu sekačku.
Naložili jsme, odešla, já připevnil stroj pomocí gumicuků. Moc to nešlo, byl jsem línej složit řídítka, takže jsem nechal otevřené zadní dveře. Nasednu a najednou koukám, Nora skáče kolem auta a chce jet se mnou.
Takže znova: otevřené zadní dveře, pes se cpe dovnitř, žena za horama s druhým psem. Nezbylo než natáhnout na sedadlo spolujezdce deku, posadit tam Noru, přikurtovat ji pásem a jet pomalu, co kolo kolo mine, se sekačkou na otevřené ložné ploše.
Keby nás viděli pán minister Hamáček, ten by revali! Naštěstí má jiné věci na práci, vysvětlit, jak to, že pokojní občané házeli na policisty dlažební kostky. Jisté je, že jsme ho cestou nepotkali.
Žádné zelené míče
Jdeme z procházky domů, už jsme v naší ulici. Na druhém konci vidím dvě holky, kopají si míč. Je zelený. Hodně zelený míč. Mám trochu odstup od zelených kopacích míčů, nicméně vzhledem k tomu, že do míče nekopám a ty holky jo, na mém mínění nezáleží.
Záleží na tom, jak se bude na zelený míč dívat Nora. Jak jsem ji stačil poznat za devět let jejího života, má k zeleným míčům nevraživý vztah. Ke všem míčům. Ke všemu, co se nepatřičně pohybuje – divně, rychle, moc pomalu. Nebo zeleně.
Měl bych zahájit nějakou terapii a způsobit, aby Nora nabyla pozitivního vztahu k zeleným míčům? Možná by se to i podařilo.
Ale jak znám holky, příště by přišly s červeným míčem.
Pejsek jako příloha
Stane se, že jdeme na procházku, Gari, Nora a já, a přilepí se na nás pejsek. Naše holky jsou fešné, a není tedy divu, i když jsou obě kastrované a pejskové to jistě poznají. Ale, poznají nepoznají, občas se k nám přilepí a že půjdou s námi.
Gari se s Novou střídají ve vrčení a zahánění. Dneska ale vrčely málo. Já chodím docela rychle, jsem vyznavač chůze „nordic walking“ s hůlkami a dbám na pořádný odpich, takže se valím krajinou docela rychle. Přilepil se na nás pejsek provázený paní, která neměla hůlky a nevalila se krajinou moc rychle. Dá se říct, že se valila. Co teď s tím?
Někdy to řeším pauzou. Prostě se zastavím a počkám, až moje dámy vetřelce odpálí. Dneska se mi ale čekat nechtělo, a tak to chvílemi vypadalo, že budu mít tři psy.
Nemám tři psy. Paní valivá kulička odpadla a pes, jaký pán, takový krám.
Kdo by nám dlouhodobě stačil?
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena