V krátké době tu mám druhou podgerovskou historku. Včera jsem byl na tiskovce firmy Zoner o nové verzi jejich Photo Studia X. Zaparkoval jsem u tramvaje na nábřeží v Podolí u zastávky Kublov. Pravda, zaparkoval jsem jaksi naknap a na férovku u přechodu, ale čumákem jsem byl mimo přechod, takže jsem si říkal, mohlo by to projít.

Jistě už tušíte. Po tiskovce jsem jel tramvají na zastávku Kublov, vylezu, jdu na přechod a auto v čudu. No jasně, odtáhli mě. Volal jsem na stáťáky na 158, nadiktoval číslo, neměli ho v evidenci, odkázali mě na měšťáky na 156, taky neměli moje číslo v evidenci a že prý mám ukradené auto hlásit zase na té 158čce. Napadlo mě, jestli jsem nevylezl v jiné stanici. Vytáhnu tedy iPhona, aktivuju appku Mapy a ta mi to hlásí, zaparkované auto 40 m odsud.
No jo... Já si nevšim, že tu jsou dva přechody pro chodce a já parkoval u toho opačnýho...

No jo, ale na té tiskovce jsem seděl s Luďkem Bouškou z Megapixelu a on mi vyprávěl kouzelnou historku, jak kamarádova žena taky zaparkovala, bylo to v pátek odpoledne, měli jet na chalupu, auto v čudu, volali na policii a že jako jo, to číslo že je evidované na odtahovém parkovišti v Tramtárii, na druhém konci Prahy. Jeli tedy přes tu Prahu na to parkoviště, tam koukali do výkazů a že jo, číslo tu je... ale kakraholte .. před půl rokem, ono nám to nějak zůstalo viset v evidenci!

Takže se vrátili na to původní parkoviště a auto našli o řadu dál.

My Podgerové bychom měli založit polek. Ale museli bychom si dát bacha, aby se z nás nakonec nestala vládní strana.

Hra o petku

Nespočtu, kolik petflašek jsme už s Norou dopravili do tříděného. Ona dovede petky vyčmuchat stejně spolehlivě, jako nebožtík Bart vyčmuchával v trávě tenisové míčky napadané z kurtu u hotelu Mövenpick. Po fázi čmuchací nastala fáze dopravní – já do petky kopal, Nora ji chytala, pobíhala s ní a takto jsme se zvolna pohybovali, až jsme došli k nějakému koši.

Gari též miluje petky, ale nejdřív je musí Nora najít a ona je pak chce Noře sebrat. Mnohdy se jí to i povede. Pak ji ale petka přestane bavit, zahodí ji, najde ji Nora, běží s ní, Gari ji chytá.

Ano, i takto se podařilo nejednu petku dopravit kam patří.

Ale je to nesrovnatelně složitější proces.

Dvě na jednu

Roníkovy zájmy

Ve čtvrtek obvykle chodíme v širší sestavě, bereme s sebou Roníka, leonbergra našich kamarádů. Psisko veliké, huňaté, hodné, prostě – dobrotisko. Obešli jsme předepsanou trasu, vracíme se, vedu Roníka do jeho kotce – načež Gari objevila Roníkovu misku s granulemi. Roníka do kotce, otočím se, Gari žere granulky. Odeženu Garinu, zavírám vrátka kotce, ohlédnu se a musím zase odehnat Gari od misky. Vracím vodítko, přehazuju ho přes kliku domovních dveří. No ovšem, Gari žere granulky. Odcházíme, ohlédnu se, kdepak mám Gari, samozřejmě u Roníkových granulek. Vyženu Garinu, Nora už čeká u auta. Otevřu dveře, obě skočí dovnitř. Nasedám. Slyším vzadu nějaké zvuky. Ohlédnu se. Gari mele v hubě kus kosti, ukradla ji Roníkovi.

Pětapadesátka u koule

V neděli jsme se byli podívat na vánoční trhy na pražském Staroměstském náměstí. Měli jsme tip, že nejlepší svařák mají v pětapadesátce u koule. Kde je na Staromáku U zvonu, to bych věděl, ale U koule? A ta pětapadesátka, to je číslo popisné?

Záhady jsou od toho, aby se řešily. Ta koule, to není číslo domu. To je skutečně koule, jakoby vánoční, z chvojí vyrobená, bratru dva metry v průměru a nahoře má svítící cosi, co pochopíte, že je takové to očko na vánoční kouli. Je blízko rohu náměstí a Železné ulice. No a pětapadesátka je číslo stánku. Svařák tam mají skvělý, například levandulový. Že jste o takovém neslyšeli? Musíte ochutnat. Jděte a pozdravujte tam od Astona.